„Jambo, bwana!“

 

Nikdy nezapomenu na den, kdy mě v přístavu v Mombase přivítala Afrika tímto pozdravem. S každým dalším svahilským slovíčkem pak ve mně sílila sounáležitost s tímto kontinentem, tak odlišným od rodné Británie. Prostíral se přede mnou jako fantaskní gobelín utkaný z lián a sloní trávy, posázený akáciemi a bizarními baobaby, zdobený stuhami řek plných hrochů a krokodýlů. Nad tím vším znělo troubení slonů, řev lvů a rytmy bubnů masajských bojovníků. Pro dvanáctiletého kluka prahnoucího po dobrodružství nemohla existovat lepší země. Jak jen jsem byl otci vděčný za to, že se nevlídného podzimu roku devatenáct set dvacet osm rozhodl natrvalo přesídlit právě sem.

Ještě víc než Afrika mě ale okouzlila Eleanor, dcera otcova přítele Trevora Ringwooda. Byla nejen krásná, ale už při první vyjížďce do divočiny jsem nezůstal na pochybách, že sotvakdy poznám dívku, která s větší bravurou dokáže jezdit na koni. Stejně tak mě uchvátila střeleckým uměním. Navzdory mládí a zdánlivé křehkosti dokázala na padesát yardů skolit antilopu téměř bez míření a s každým podobným výkonem jsem k ní choval stále větší obdiv a toužil se jí vyrovnat. Ne vyrovnat se, ale překonat ji. Cožpak se dalo snést, aby se muž, i když zatím jen budoucí, jen díval, jak jej mladá dáma převyšuje v jezdeckém umění i ve střelbě?

 

„Otče, kdy už mi konečně půjčíš pušku?“

„Až přestaneš být dítětem, Jacku.“

„Ale Eleanor je taky dítě.“

„Eleanor není má dcera.“

 

Nesmlouvavost otce mě přiváděla k zoufalství. Spalovala mě čím dál větší touha sevřít v ruce zbraň a ukázat Eleanor, že dokážu totéž co ona. Možná dokonce víc, až se sama ocitne v nebezpečí a já jedinou ranou skolím lidožravého lva, který se na ni bude chtít vrhnout.

Bláznivé dětské představy.

A tak jsem na výpravách do buše stále s větší nechutí plnil jediný úkol – přípravu odpoledního čaje.

Ale ani po dvou letech můj otec nezměnil názor. Proč bych tedy jezdil s ostatními, když se musím jen dívat a trpět? Raději jsem tedy zůstával v domě, poslouchal příběhy misionáře Alfreda a odháněl dotěrné děti.

 

„Zdravíčko, pane.“

Pozdrav, který dávno ztratil prvotní kouzlo, mě vyrušil z odpoledního podřimování. Přede mnou stál černoušek ve školní uniformě, kterou pro všechny své „ovečky“ nechal ušít Alfred. Tvářil se vyjukaně a v drobných prstech svíral nevelkou sošku slona, vyřezanou z ebenového dřeva.

„Tebe ještě neznám. Jakpak se jmenuješ?“

„Tom, pane.“

„To není moc africké jméno.“

„Dal mi ho pan Alfred.“

„Copak jsi mi přinesl, Tome? Dřevěného slona?“

„Ano, pane.“

„Ale já nechci koupit žádného slona.“

„To není obyčejný slon, pane. Přinese vám veliké štěstí.“

Koupím od Toma ebenového slona a otec mi konečně půjčí pušku!

Pěkný nesmysl.

„Bude se vám vyhýbat smůla, pane,“ dodal Tom, když viděl moji nerozhodnost.

Jaká smůla asi může potkat člověka, který žije v bezpečné državě Jeho královského Veličenstva?

 

O týden později se celá misie chystala na oslavu desetiletého výročí připojení Keni k britskému impériu.

Nikdy na ten den nezapomenu.

Alfred pro nás nachystal sváteční posezení na terase svého domu a Eleanor mu pomáhala s přípravami pohoštění. Nosila nám jídlo a mé srdce se rozbušilo vzrušením pokaždé, když mi věnovala některý ze svých okouzlujících úsměvů.

Potom přišel čas na dezert.

Eleanor se ve dveřích na okamžik ohlédla kamsi do domu a přitom zakopla o práh. Když padala, ještě chtěla zachránit Alfredovo sváteční nádobí. Málem by se jí to i podařilo, nebýt zábradlí, které stálo v cestě její hlavě.

Najednou ležela na terase, na tváři omluvný úsměv, ale dokořán otevřené oči upřené do prázdna.

A vedle ní stála Ona. Kostnatý ukazovák polaskal čepel kosy a temnota pod kápí se zavlnila spokojeným úsměvem.

 

„Toho slona jsi vyřezal sám?“

„Ne, pane. Patřil mému dědečkovi.“

„Vyřezal ho tedy on?“

„Ne, pane. Ale i jemu přinesl veliké štěstí. Nikdo z našeho kmene nežil tak dlouho jako dědeček a nikdo nebyl tak šťastný.“

„Proč si ho tedy nenecháš? Ty nechceš dlouho žít a být šťastný?“

„Slon nosí štěstí jen někomu. Mně by je nepřinesl, ale vám ano. Kdyby přišla válka, nemusel byste nikoho zabít.“

 

Sotva mi něco jiného než válka připadalo tak vzdálené a neskutečné.

A i kdyby, válka je přece dobrodružství. Vyprávěl mi o ní otec, stíhací pilot, který poslal k zemi hezkou řadu německých dvouplošníků. Nikdy mě netrápilo, že mi nedal odpověď na otázku, co se stalo s jejich piloty.

Válka…

Kdybych jen tušil, jak neodvratně se blíží a jak bude děsivá.

Dostihla mě na Novém Zélandu, kam mě zanesla touha po samostatnosti a snaha zapomenout na tragický konec Eleanor.

 

„Jacku, jsi muž, tak vezmi do ruky zbraň a jdi bojovat!“

„Ale já přece bojuji, otče!“

 

Nikdy nedokázal pochopit, že Catalina je také letadlo, že pro naše vítězství je stejně důležité létat nad bezbřehým Pacifikem, hledat nepřátelské lodě a zachraňovat vlastní sestřelené piloty.

Ale v očích otce to nebyl boj. Jeden klidný let střídal druhý, jako by černý slon namalovaný pod kabinou mého stroje odháněl všechno zlé.

Jen jednou se mi znovu připomněla Ona.

Na základnu zbývala sotva půlhodina letu, Catalina v táhlém klesání vklouzla do mraků a potom na okamžik vysvitlo slunce. Letmé mrknutí do bočního okénka kabiny a srdce se mi zastavilo úlekem. Téměř na dosah ruky, ve stínu dlouhého křídla Cataliny letělo japonské Zero. Rozeznával jsem každý detail na oprýskaném zeleném trupu, výfuky chrlící modravý dým, hlavně kanónů hrozivě trčící z křídel i tvář pilota, bezpochyby zkušeného veterána, kterého jen na okamžik zaskočilo nečekané setkání.

V příští vteřině oba letouny opět pohltily mraky.

Plný plyn, hřmění motorů hnaných do nejvyšších otáček, volant řízení přitažený na doraz a s tím vším vzpomínka na Toma a jeho vyřezávaného slona.

Nebudete muset nikoho zabít. Ale nebude zároveň nikdo muset zabít mě?

Catalina se vyhoupla nad oblaky a do kabiny zasvítilo slunce. Nebe bylo prázdné.

 

„Proč slon nosí štěstí jen někomu, Tome?“

„Nosí štěstí jen tomu, komu ho dáte jako dar, pane.“

„Jako dar? Ty mi ho tedy nechceš prodat?“

„Ne, pane, je to dar.“

Tom natáhl ruce a podal mi slona. Byl těžký, tvrdý, ale po chvilce se mě zmocnil pocit, jako by vyleštěné dřevo v dlaních hřálo.

„Vezměte si ho, pane. Najde vám ženu, která vám dá zdravé děti.“

Poslední slova zněla z Tomových úst opět jaksi nepatřičně. Pro mladého chlapce jsou přece štěstím úplně jiné věci než to, že nikoho nezabije ve válce a bude mít zdravé děti.

 

Válka skončila a kýl Cataliny naposledy rozkrojil vodní hladinu.

Lesklá mince vylétla vzhůru, roztočila se ve vzduchu a dopadla zpět do dlaně.

Panna – zůstanu u letectva, orel – najdu si „pořádnou“ práci, na kterou byl podle otcových slov nejvyšší čas.

Nikdy se nedozvím, co mi tehdy osud naznačil. Můj pohled upoutala jiná žena, než ta, jejíž portrét do lesklého kovu otisklo razidlo v mincovně.

V první chvíli vyprskla smíchy, když mě uviděla, frajera s knírkem, čepici nakřivo a ve tváři ten nejdrsnější výraz, jaký jsem dokázal nasadit. Pak ji na okamžik zaujal slon namalovaný pod kabinou letadla a na rozloučenou věnovala ještě jeden úsměv mé maličkosti. Hřál stejně jako ebenové dřevo a nedalo se na něj zapomenout.

Jmenovala se Janina, pocházela ze severního Polska a její sestra se ještě před válkou provdala za vlivného amerického senátora. Někdo má v životě štěstí i bez slonů.

Netrvalo dlouho a dala mi mnohem víc než vlídné úsměvy. Nakonec i dceru a syna, o kterých kdysi mluvil Tom.

 

„Ty si chceš vzít za ženu Polku?“

Otcův hlas se nikdy před tím nechvěl tak velikým zklamáním.

„Už se tak stalo, otče.“

Od té doby se mnou nepromluvil.

 

Nevím, jestli mi další štěstí přinesl ebenový slon nebo senátor, který se stal mým příbuzným. Spíš to druhé, na to, jestli se řadový letec stane zalétávacím pilotem u firmy Boeing, sloni tak velký vliv mít nemohou.

Přesto jsem hřejivou sošku stokrát laskal v dlaních, když mi Janina vyprávěla příběhy z dětské nemocnice, ve které pracovala jako lékařka.

 

Malého ebenového slona mám dodnes, na čestném místě vedle barevných snímků vnoučat a omšelé fotografie černouška Toma. Na opačné straně mu dělá společnost podobizna mého otce. Vždyť i jeho tvrdohlavost má podíl na štěstí, které slon přinesl mně i mé rodině.

 

„Tome, prozraď mi, čím si zasloužím štěstí, o kterém mluvíš? Proč dáváš slona zrovna mně?“

„Protože nemáte pušku, pane.“