„To je on?“

„Jo.“

Šerif Edgar Mahoney přistoupil k poloprůhlednému nerozbitnému zrcadlu a okem lovce si přeměřil mladíka, sedícího uprostřed nevelké potemnělé místnosti na opačné straně. Dlouho bloumal pohledem po jeho hubené postavě, uhrovité tváři a mastných blonďatých vlasech.

„Vypadá jako obyčejný puberťák,“ zašeptal.

„Je to metamorf,“ ozval se tichým hlasem jeden z trojice mužů v generálských uniformách, kteří dělali šerifovi společnost.

„Hmmm… metamorf,“ zamyslel se šerif, ještě hodnou chvíli si prohlížel hocha, potom se na stejně dlouho zadíval do betonové podlahy a nakonec zvedl oči k trojici generálů: „Co to je?“

„Dokáže měnit podobu,“ řekl generál letectva Smiley. „Teď vypadá jako obyčejný kluk a za chvíli tam místo něj může sedět třeba opice…“

Zarazil ho pohrdavý šerifův pohled.

„Je to tak,“ přisvědčil generál Henderson od námořní pěchoty. „Metamorfoval každou chvíli. Zdálo se, že ho to baví.“

„Ale nás to nebavilo,“ dodal generál pozemních vojsk Blacksmith. „Dali jsme mu na srozuměnou, že jestli s tím nepřestane, rozstřílíme ho na cucky.“

„A od tý doby tam jen tak sedí za stolem a kouká,“ řekl Smiley.

„On rozumí anglicky?“ zeptal se šerif.

„Když vypadá takhle, tak jo. Ale předevčírem chvíli vypadal jako Číňan, a to s ním žádná řeč nebyla,“ ozval se Henderson.“

„Ani jako s cibetkou se s ním nedalo mluvit,“ řekl Blacksmith.

„A jak vypadá, když… když vypadá tak, jak by měl?“ hledal chvíli šerif správnou formulaci otázky.

„To nechtějte vědět,“ zašeptal po hodné chvíli ticha Smiley.

Šerif o krok odstoupil od okna a napil se chladnoucí kávy. Trojice hostitelů ho napodobila.

„A jak se sem vlastně dostal?“ položil konečně Mahoney klíčovou otázku.

„Kvůli tomu jsme vás zavolali, šerife,“ řekl Blacksmith a kývl na Edgara, aby ho následoval.

Všichni muži opustili místnost a vydali se na druhý konec budovy chodbou, hlídanou desítkami po zuby ozbrojených námořních pěšáků. Zastavili se před dveřmi s nápisem Hangár 18.

Henderson je odemkl a napůl zmáčkl kliku. Potom se zarazil:

„Je vám jasný, šerife, že všechno, co jste tady viděl, je přísně tajný?“

„Jo, je mi to jasný.“

„Hlavně to černý letadlo s dlouhým čumákem, co zrovna přistávalo, když jste přijel,“ připomněl mu Smiley.

„To už mi říkáte popátý, generále. Pamatuju si to,“ nakrčil nos Mahoney.

„Já vím. Ale nebylo by žádoucí, aby se někdo třeba zamyslel nad tím, kolik stálo peněz…“

„To, co je za těmihle dveřmi, je taky tajný, že jo?“ skočil mu do řeči šerif.

„Jo,“ přisvědčil za všechny Blacksmith. „Ale o tom byste klidně vyprávět moh.“

„Jo?“

„Stejně by vám to nikdo nevěřil,“ řekl Smiley a konečně otevřel dveře.

Šerif zůstal stát s ústy otevřenými dokořán.

Uprostřed velikého, jasně osvětleného hangáru stál na trojici štíhlých teleskopických noh létající talíř. Měl průměr dobrých dvanáct metrů a jeho stříbřitý, neuvěřitelně hladký povrch se ostře leskl ve světle lamp. Pod jeho středem byly přistaveny pojízdné kovové schůdky, po jakých se normálně nastupovalo do dopravních letadel.

„Tak je to všechno pravda?“ zašeptal šerif.

„Co všechno?“ zeptal se Blacksmith.

„To, co se píše v novinách. O létajících talířích, o světlech na noční obloze, o únosech lidí…“

„Kraviny,“ přerušil ho Smiley. „Všechno jsme si vymysleli. Aby se lidi nezajímali o ty černý eroplány s dlouhým čumákem a jiný podobný věci.“

„A hlavně aby se nešťourali v tom, kolik to všechno stojí peněz,“ dodal Blacksmith.

„Jak, vymysleli?“ nechápal šerif a ukázal na létající talíř. „A co je potom tohle?“

„Našli jsme to před měsícem v poušti,“ řekl Smiley. „Byl u toho ten chlápek, co jsme vám ho ukázali. Do tý doby nikdo žádný opravdový létající talíř neviděl.“

„A jak jste to dostali sem?“ zeptal se Mahoney.

„Máme nový vrtulník. Jmenuje se Skycrane. Uveze mnohem větší náklad, než je tahle věc.“

„Hmmm, Skycrane,“ zamyslel se šerif. „A tahle věc sama nelítá?“ kývl k lesknoucímu se disku.

„Lítala,“ řekl Henderson. „Ale teď nelítá. Kdyby jo, tak ji sem nemusíme tahat žádnou helikoptérou.“

„Kdyby jo, tak by s ní ten chlápek dávno vzal roha,“ dodal Blacksmith.

„A proč to nelítá?“ zeptal se šerif.

„Je to rozbitý,“ odpověděl Smiley.

„To vám řekl on?“

„Jo,“ ozval se Henderson.

„A co chcete po mně? Snad ne, abych vám to opravil?“

„Chceme vědět, na jaký to lítá pohon,“ uklidnil ho Smiley.

„Taky by nás zajímalo, z čeho je to vyrobený a odkud to bere energii.“

„Proč jste se nezeptali toho chlápka, co s tím přiletěl?“

„Ptali jsme se ho,“ řekl Blacksmith. „Ale on nám to nechce říct.“

„Skřípli jsme ho, jako nikdy nikoho před tím, a stejně jsme z něj nedostali ani slovo,“ přidal se Henderson.

„V životě jsem neviděl takovýho tvrďáka,“ otočil se k šerifovi Smiley, „Nehnul s ním absolutně nikdo. Ale o vás se v celý Nevadě i v celý Kalifornii říká, že z každýho dostanete, co chcete vědět.“

„Jo, to dostanu,“ nadmul se pýchou Mahoney.

„A tak nás napadlo,“ řekl Blacksmith, „že byste nám s tím chasníkem moh pomoct. Jako že byste ho pořádně zmáčknul, aby kápnul božskou.“

„Jo,“ přidal se Henderson. „Aby nám pěkně polopatě vyklopil, z čeho tu jeho věcičku vyrobili, kudy se do ní doplňuje nějaká energie, a hlavně jak bychom ji pak mohli vyrobit my. Bylo by nám to strašně užitečný. To černý letadlo s dlouhým čumákem je strašně složitý a stojí šílený prachy. A nevystoupá ani na sto tisíc stop. V týhle věci není skoro nic a dá se s ní doletět na druhý konec vesmíru. Kdybysme takový věci uměli vyrobit, rozflákali bysme s nima komunisty na cucky.“

Šerif si dlouho mlčky prohlížel trojici hostitelů a potom zašeptal: „To jako chcete, abych šel k němu do tý místnosti a zeptal se ho?“

„Jo,“ řekl Smiley. „Sice si myslíme, že umí komunikovat i pomocí přenosu myšlenek, ale to nejspíš neumíte vy.“

„To tedy neumím,“ potřásl hlavou Mahoney.

„Tak na toho chlápka vlítněte!“ pobízel šerifa Blacksmith. „Vy přece víte nejlíp, jak z něj dostat, co potřebujeme vědět.“

„Myslím, že by to mohlo být dost nebezpečný,“ zamyslel se šerif. „Co když mě napadne? Co když se metamorfuje na nějaký zvíře a pokouše mě?“

„Za dveřmi bude stát deset mariňáků,“ řekl Henderson. „Stačí slovíčko, vlítnou dovnitř a rozsekají ho na fašírku.“

„Za tím oknem, kterým jsme se na něj koukali, bude dvacet výsadkářů,“ přihodil Blacksmith. „Rozstřílí ho ještě dřív, než mariňáci stačí otevřít dveře.“

„Jasně, všechno je zajištěný,“ jal se šerifa uklidňovat i Smiley. „Nad základnou bude celou dobu kroužit letka Phantomů s bombama plnýma napalmu. Ten chasník nebude mít šanci!“

„Hlavně abych ji měl já, až se do toho všichni tihle pustí,“ zamyslel se nahlas Mahoney.

„Šerife,“ řekl s vážnou tváří Blacksmith, „je to vaše vlastenecká povinnost, vymáčknout z toho chlápka ty informace.“

„Vlastenecká povinnost,“ opakoval nejistým tónem šerif a zakoukal se na strop hangáru, jako by v jeho složité konstrukci hledal odpověď na to, jak vyklouznout z téhle šlamastyky.

„Máte přece rodinu, šerife“ zkusil Henderson zabrnkat na jinou strunu. „To byste chtěl, aby přišli komunisti, znásilnili vaši ženu, zabili vaše syny?“

„To bych tedy nechtěl!“

„Tak pojďte,“ pobídl ho Smiley. „Ukážeme vám, jak vypadá tahle věc zevnitř, abyste věděl, na co se toho chasníka ptát.“

„Jasně,“ podotkl Blacksmith. „A taky, aby vás tak snadno neojebal.“

Šerif hodnou chvíli koukal na stříbrný disk, ale nakonec přece jen mlčky pokývl ke středu hangáru.

Došli ke schůdkům, nad nimiž zel v břichu talíře kruhový otvor, kterým sotva prolezl jeden člověk. Smiley se protáhl do nitra mimozemského stroje jako první a potom kývl na šerifa. Za Mahonym pak vstoupili dovnitř i zbývající dva generálové. Šerif se rozhlédl po interiéru, osvíceném matným zelenavým světlem, a musel dát zapravdu Smileymu, že v té podivné věci skutečně skoro nic není.

Z hladké kupole, která v podstatě kopírovala vnější tvar horní části talíře, vystupovala jen tři žebra, která bezpochyby sloužila jako prostor pro zatažení teleskopického podvozku. Strop tvořil lesklý, mírně vypouklý kruh, vydávající onen strašidelný nazelenalý svit, a podlaha byla rozdělena na dvě výrazná mezikruží. Vnitřní, obklopující vstupní otvor, mělo matně černošedou barvu a drsný povrch, vnější, tvořící jen úzký chodníček kolem obvodové stěny, bylo jasně oranžové a zdálo se, že je pokryté jakýmsi slizem. Bylo pravděpodobné, že právě tyto dva nesourodé prstence, vyplňující celou spodní polovinu stroje, tvoří jeho pohonný systém. Nikde však nebylo ani památky po čemkoliv, co by třeba jen naznačovalo, jakým způsobem je vše pospojováno, kudy se do talíře doplňuje energie nebo kde spočívá během letu jeho posádka.

„Opravdu si myslíte, že tohle dokážete vyrobit?“ otočil se po dlouhém zkoumání šerif na generála Smileyho.

„Když nám ten chlápek řekne, jak to máme vyrobit, tak to dokážeme!“

„Tedy, když to řekne vám, šerife,“ dodal Blacksmith.

„A potom konečně budeme moct sešrotovat všechny ty složitý eroplány, co akorát stojí nekřesťanský prachy, ale na komunisty s nima stejně nemůžeme,“ nadchl se Smiley.

„A vy se nebudete muset bát o vaše syny!“ pobídl šerifa Henderson.

Mahoney ještě hodnou chvíli nad něčím přemýšlel, ale potom se jeho tvář vyjasnila: „Jdu do toho!“

 

„Jsem šerif Mahoney. Jakpak říkají tobě, hochu?“

Hubený mladík, vypadající navlas stejně jako tisíce jiných amerických mladíků, dlouhou chvíli bez hnutí hleděl do očí šerifovi, který si právě přisedl naproti němu za nevelký dřevěný stůl.

„Sam,“ řekl konečně.

„To mě moc těší, že máš americký jméno,“ podal mu ruku Ed.

Hoch mu jí vřele potřásl a řekl: „No, vlastně to není moje pravý jméno. Jsem Sam, jen když vypadám tak, jak teď vypadám.“

„A můžu se zeptat, jak ti říkají tam u vás?“

„Můžete šerife. Ale vaší řečí bych vám to stejně nedokázal říct.“

„Aha. A mluvíte tam vůbec nějakou řečí?“

„Trochu mluvíme. Ale většinou si vystačíme s tím, čemu vy byste řekli přenos myšlenek.“

„Hmmm,“ zamyslel se šerif. „Na to, z jaký jsi dálky, a na to, že normálně skoro nemluvíš, bych nedokázal poznat, že nejsi pravý Američan. Co, dokonce bych nepoznal, že nejsi z Las Vegas nebo někde z okolí.“

„Já vždycky mluvím podle toho, jak právě vypadám,“ usmál se Sam.

„A umíš teď, když jsi obyčejný americký kluk, taky přenášet myšlenky?“ zajímal se šerif.

„Umím. Ale není tady nikdo, kdo by je dokázal číst. Tak si alespoň čtu v těch vašich.“

„Takže víš, proč jsem za tebou přišel?“ zeptal se Mahoney.

„Vlastně nevím. Nemáte ty myšlenky zrovna moc silný. Rozumím sotva tomu, co si myslíte tam za tím oknem,“ kývl k velkému zrcadlu, které zabíralo většinu jedné ze stěn místnosti.

„Ty víš, že je to okno?“

„A co by to mělo být?“ podivil se Sam. „Je to ze skla a je skrz to vidět. Tak je to okno.“

„Jasně, okno,“ pokýval hlavou šerif a potom se zeptal: „Můžeš mi říct, Same, proč jsi k nám přiletěl?“

„Byl jsem zvědavý, jak to u vás vypadá.“

„To je důvod k tomu, abys letěl na druhý konec vesmíru?“

„Není to na druhý konec vesmíru,“ zasmál se Sam. „Máme to k vám kousek. Plno kámošů tady bylo, když jste válčili s Hitlerem. Ale mně v tý době fotr talíř ještě nepůjčoval...“

Šerif zíral na Sama s otevřenými ústy.

„No... on mi ho nepůjčuje ani teď. Ale řídit už umím, tak si ho občas půjčím sám, když je fotr v práci. Akorát teď budu mít hrozný průser, až se přijde na to, že je garáž prázdná.“

„A co udělá tvůj... fotr, až se dozví, že jsi mu uletěl s talířem?“

„Vezme si druhý a poletí pro mě.“

„A co se stane, až tě najde?“

„Naloží mně do svýho talíře a doma mi nařeže na holou. Už to udělal dvakrát.“

„Myslíš si, že se tvýmu fotrovi povede dostat tě z týhle základny?

„Dostanu se odsud sám, až mi fotr dá vědět, že pro mě přiletěl.“

„A jak se chceš dostat přes všechny ty zamčený dveře, ozbrojený mariňáky a výsadkáře a letku Phantomů tam venku.“

„Teda, šerife,“ zasmál se Sam, „vy si vůbec nepamatujete, co vám říkali ti tři generálové.“

„Pamatuju si všechno, co mi říkali.

„I to, že jsem metamorf?“

„Myslíš si, že Číňan nebo cibetka dokáže prolézt klíčovou dírkou?“

„To asi ne,“ připustil Sam. „Ale mravenec určitě jo. Nebo nějaký ten... jak tomu říkáte... bacil.“

„Ty se umíš udělat tak malinkej?“ podivil se šerif.

„Musel bych se metamorfovat do většího množství bacilů, ale je to snadný. Chcete to předvést, šerife? Zkoušel jsem být třeba bacilama anthraxu. Moc se mi to líbilo...“

„Ne, kamaráde, já ti věřím! Na žádný bacily se metamorfovat nemusíš!“

„Předved bych vám alespoň toho Číňana…“

„Žádnýho Číňana nepředváděj, hochu,“ zchladil jeho nadšení šerif. „Víš, co říkali ti generálové, že s tebou udělají, když s tím metamorfováním nepřestaneš?“

„Jo, vím. Chtějí mě rozstřílet na cucky. Ale to by se jim stejně nepovedlo. Umím metamorfovat mnohem rychlejc, než lítaj ty vaše… kulky,“ zařehnil se Sam dvojsmyslu, který navzdory mimozemskému původu nečekaně objevil ve svých slovech.

„Fakt to dovedeš tak rychle?“ nakrčil čelo šerif. „Nekecáš?“

„Nekecám, šerife.“

„To by tedy s tebou generálové po zlým nic nesvedli.“

„Po zlým se mnou nic nesvede ani můj fotr.“

„Fajn. Nebudeme tedy raději kámoši?“ pozvedl znovu šerif ruku ke vstřícnému gestu.

„Jasně, budeme kámoši,“ plácl si s ním Sam. „A co všechno z toho našeho kámošení vyplyne?“ dodal po chvilce přemýšlení.

„No,“ zamyslel se šerif, „když je někdo můj kámoš, a to hned tak někdo není, protože já jsem šerif a svý kámoše si sakra dobře vybírám, může mi tykat a říkat mi Ede.“

„To je moc fajn, Ede,“ usmál se Sam. „Jsem rád, že mám za kámoše někoho tak významnýho. A co dál?“

„Můžeme si třeba vyprávět o svejch holkách. Opravdoví kámoši před sebou v tomhle ohledu nemají žádný tajemství.“

„Fakt ne?“

„Ani to nejmenší tajemství.“

„Tak já ti tedy něco prozradím, Ede,“ začervenal se Sam. „Ale slib mi, že to nikde nevykecáš.“

„Slibuju.“

„Já jsem ještě žádnou holku neměl.“

„Cože?“ podivil se šerif.

„Víš, Ede, u nás jsou moc hezký holky. Tobě by se tedy nelíbily, ale kdyby některá z nich metamorfovala do vaší podoby, na nic jinýho už bys pak nemyslel. Ale jsou strašně upejpavý. A takový… nafrněný. Nestojí o kluka, kterýmu fotr nechce půjčovat talíř.“

„To se spraví, Same!“ poplácal šerif chlapácky svého kamaráda po rameni. „Mně taky trvalo, než se mnou šla Lydie poprvé na seník.“

„Tý brďo, Ede! Tys to poprvé dělal na seníku?“ rozzářily se Samovi oči. „To je můj sen, zaletět si k vám na nějaký seník s jednou holkou, co se mi moc líbí, a tam si to s ní pořádně rozdat! Jenže to by mi napřed fotr musel půjčit talíř. V kradeným se mnou nikam lítat nechce.“

„Je to hloupá nána,“ řekl šerif. „Viděl jsem tvůj talíř. Kdybys do něj pozval některou naši holku, tak by s tebou určitě letěla.“

„To možná jo. Ale vaše holky neumí metamorfovat. A bez metamorfování z toho nic nebude.“

„Aha,“ zamyslel se na chvíli šerif.

„Hele, Ede, ty nejsi podrazák, že ne?“ nakrčil čelo Sam.

„Jak jsi na to přišel, že bych moh bejt podrazák?“ podivil se šerif.

„Vůbec nemyslíš na to, jak bys mi poradil s mojí holkou. Zajímá tě jen můj talíř. Tak jako ty blbý generály.“

„Jasně, talíř,“ řekl šerif. „Hele, Same, já fakt nejsem podrazák. Musíš to vědět, protože víš všechno, na co lidi v okolí pomyslí. Taky tedy musíš vědět, na co myslí generálové za tím oknem. Víš, na co myslí?“

„Myslí na to, jak by s mým talířem rozsekali na cucky komunisty.“

„Přesně tak,“ řekl šerif. „A víš, proč na to myslí?“

„To nevím,“ řekl Sam poté, co hodnou chvíli tupě zíral do velikého zrcadla na stěně.

„Myslí na to kvůli svým synům. Kvůli holkám, se kterými ti synové jednou půjdou na seník. Kvůli dětem, který tam spolu zplodí. Myslí na to kvůli svým rodinám. Chápeš, co je to rodina, Same? Musíte mít přece taky rodiny, když si vozíte v talířích holky a chodíte s nima skotačit na seníky.“

„Máme rodiny,“ zamáčkl slzu dojetí Sam.

„A dovedeš si představit, že by přišli komunisti a tu tvoji rodinu ti vzali? Že by zabili tvýho tátu, znásilnili tvoji mámu?“

„To nedovedu.“

„Potom bys tedy měl udělat jednu věc. Měl bys ji udělat kvůli tomu, že my dva jsme kámoši. Kvůli dětem těch generálů tam za tím oknem! Aby spolu mohly chodit na seníky a nemuseli se bát komunistů!“

„A co bych měl udělat?“

„Měl bys nám říct, z čeho je postavený tvůj talíř. Měl by ses s námi podělit o to, co ho pohání, jak se do něj doplňuje energie, a hlavně bys nám měl říct, jak bychom takový talíře mohli sami vyrobit.“

„Proč se mě takhle krásně nezeptali oni?“ povzdechl si Sam a pokývl k zrcadlu.

„Oni už jsou takoví. Ale teď to tedy prozraď mně,“ vyzval ho Edgar. „Jsem přece tvůj kámoš. Možná jediný na týhle planetě.“

„No,“ začal se ošívat Sam. „Víš, Ede, já bych ti to všechno moc rád řekl… Tobě bych to rozhodně řekl, ale nebude to tak jednoduchý…“

„Je to tajný, viď?“ řekl šerif. „Ale víš, co jsem ti řekl? Že když jsme kámoši, tak před sebou nemáme žádný tajemství!“

„Ale není to tajný,“ mávl rukou Sam. „Akorát to asi nedám dohromady. Tedy, určitě to nedám dohromady. Nikdy jsem nebyl v žádný fabrice na talíře. Vlastně ani pořádně nevím, z čeho je dělají.“

„Počkej, kámo,“ zarazil ho šerif. „Chceš mi říct, že lítáš po vesmíru s talířem, a nevíš, jak a z čeho je vyrobený?

„Já nepotřebuju vědět, z čeho je vyrobený. Stačí mi, že ho umím řídit.“

„A řek bys mi tedy, jak se řídí tvůj talíř?“

„Jo, to ti klidně řeknu. Jednoduše vlezeš dovnitř a…“

„A co?“ zeptal se šerif, když se Sam zarazil.

„No… já nevím, jak bych to řek. Je to něco, jako kdybys myslel na to, kam má ten talíř letět. No, a on tam prostě letí.“

„Takže ho ovládáš jen myšlenkou?“

„Jo. My všechno ovládáme tím, čemu vy říkáte myšlenka.“

„A my bysme našima myšlenkama ten talíř taky mohli ovládat?“

„Asi jo,“ pokrčil rameny Sam. „Ale v našich talířích nikdy žádný člověk neletěl, tak nevím.“

Šerif se hodnou chvíli mlčky díval Samovi do očí.

„Fakt to nevím, Ede,“ řekl chlapec s velkým zklamáním v hlase. „Řekl bych ti to, když jsi můj kámoš. Ale já vážně nevím, jestli by to šlo.“

„A mohli bysme to vyzkoušet?“

„Mohli. Ale můj talíř je rozbitý.“

„A máš tušení, co se na něm rozbilo?“

„Nemám.“

„A kdybys měl, uměl bys ho opravit?“

„Já jsem nikdy žádný talíř neopravoval,“ řekl Sam.

„On už se ti nějaký rozbil?“

„Jo. Dva. Ale vždycky pro mě přiletěl fotr, nařezal mi na holou a potom ten talíř odvezl do servisu.“

„Odvezl do servisu,“ vydechl Edgar.

„Jo. Ani můj fotr neumí opravovat rozbitý talíře.“

„Hele, Same, tak mě napadlo,“ vyjasnila se najednou šerifova tvář, „co když ten tvůj talíř není rozbitý, ale jen mu došla energie?“

„To je docela možný,“ nadchl se pro tu představu Sam. „To by mi fotr tolik nenařezal, protože by nemusel platit za opravu.“

„A víš, jak bychom to mohli zjistit?“

Sam pokrčil rameny.

„Ty nevíš, jestli tvýmu talíři došla energie?“

„Jak to mám vědět? Umím ho akorát řídit. Když neletí, tak počkám na fotra, a on ho odveze do servisu. Nebo do něj nechá doplnit energii.“

„A jak to dělá? Jak do talíře doplňuje energii?“

„Vím já? Vždycky v něm byla, když jsem chtěl někam letět.“

„Třeba doplňování energie nějak souvisí s těmi kruhy, co jsou na podlaze talíře,“ zamyslel se šerif.

„To určitě ne,“ řekl Sam. „V tom, se kterým jsem lítal dřív, žádný kruhy nebyly. Je to jen nějaká nová vychytávka. Oni ve fabrice na talíře každou chvíli vymyslí nějakou novinku. Fotr je na ně kvůli tomu dost nasraný. Prý ty talíře stojí za čím dál tím větší prd.“

„Ach jo,“ otřel si Edgar zpocené čelo, ale potom smutně pohlédl na Sama. „Zklamal jsi mě, kámo. Myslel jsem, že spolu přijdeme na to, jak se vypořádat s komunisty, a tys mi neřek vůbec nic.“

„Moc mě to mrzí, Ede,“ sklopil oči Sam. „Fakt je mi to líto. Kvůli těm klukům a holkám, co spolu chodí na seníky, a kvůli jejich dětem, který se pak celý noci budou bát, že přijdou komunisti a všechno jim vezmou. Opravdu je mi to moc líto.“

V posledních Samových slovech byl slyšet špatně utajovaný pláč.

„Je čas se rozloučit, Same,“ podal mu ruku šerif. „Musím jet domů, ke svý rodině. Lydie i kluci by o mě měli starost. Ale zítra se vrátím a znovu spolu budeme přemýšlet nad tvým talířem.“

„Asi to bude marný, kamaráde,“ povzdechl si Sam. „Ale rád tě uvidím.“

„Na shledanou, příteli,“ rozloučil se šerif.

 

„Šerife, mohla bys vás poprosit... svezl byste mě do Tonopahu?“

Edgar Mahoney se zarazil a pohlédl na plavovlasou dívku, která do této chvíle nesměle přešlapovala kousek od místa, kde před chvílí zaparkoval svůj služební Buick. Dávno nechal za zády cestu přes Bald Mountain, na níž ho kontroloval tucet vojenských hlídek, a před malou chvílí dorazil do zapadákova Warm Springs, kde si udělal kratičkou zdravotní zastávku.

Pro Warm Springs bylo i slovo zapadákov honosné označení, vždyť jsou tady všehovšudy dva domy a široko daleko ani noha. Tedy kromě té nesměle vypadající blondýny, v jejíž angličtině šerifův cvičený sluch neomylně zachytil podezřelý přízvuk.

Chvíli si ji prohlížel stejným pohledem, jakým dopoledne zkoumal uhrovitého mladíka v Groom Lake. Vypadala sotva na dvacet, byla oblečená ve slušivém modrém kostýmu, který dal vyniknout její svůdné postavě, a na záda jí splývaly dlouhé blonďaté lokny. Holka jako vystřižená z plakátu na Coca-Colu. Avšak nejen její přízvuk, ale i rysy její krásné tváře dávaly tušit, že je možná z větší dálky, než by se na první pohled mohlo zdát.

„Jakpak jste uhádla, že jedu do Tonopahu?“ zeptal se jí konečně.

„Máte napsané na autě, že jste tam šerifem.“

Oči jí při tom zajiskřily radostí nad vlastním bystrým úsudkem. Možná i nad tím, že její úsudek je bystřejší než postřeh šerifa.

Mahoney by to od kohokoliv jiného vzal jako nemístnou provokaci a rázně by dal najevo, že takto se strážci zákona v těchto končinách neponižují. Avšak v hlubokých hnědých očí té mladé ženy bylo něco odzbrojujícího, čemu nedokázal odolat ani on. Mlčky kývl k autu a ještě jí otevřel dveře, tak jak by je měl dámě otevřít každý slušně vychovaný Američan.

Motor Buicku spokojeně zavrněl a Mohoney přidal plyn. Slunce zmizelo za obzorem, krajina se nořila do tmy, ale před šerifem bylo posledních šedesát mil silnice, rovné jako když střelí, která ho konečně přivede k domovu a k rodině.

„Jsem Edgar Mahoney,“ představil se po chvíli mlčení dívce.

„Mohu se zeptat, jak říkají vám?“

„Helena Weberová.“

„Hmmm... Weberová... Neznám nikoho, kdo by se tady v okolí takhle jmenoval. Taky mi moc nezní váš přízvuk. Tipoval bych, že jste odněkud ze Západní Virginie. Nedávno jsem tam byl vyslýchat jednoho sériovýho vraha. Byl to tvrdý chasník, nechtěl říct ani slovíčko o těch prasárnách, který měl na svědomí. Ale já jsem ho zlomil.“

Koutkem oka mrkl, jestli za svoji dokonalou práci sklidí obdiv.

„Jste fakt dobrý,“ usmála se na něj Helena a šerif se nadmul pýchu, stejně jako dnes ráno, když se mu dostalo uznání od trojice generálů. „Opravdu jsem nějaký čas bydlela v Západní Virginii. Ale moc se mi tam nelíbilo.“

„Hmmm... nelíbilo,“ zakabonil se šerif, ale ve skutečnosti se mračil kvůli něčemu jinému. Neměl rád, když někdo na první pohled nepozná, v čem spočívá jeho věhlas. „A tady se vám líbí?“

„Taky ne,“ zasmála se navzdory záporné odpovědi. „Vám by se líbilo někde, kde vás váš kluk večer vyklopí uprostřed pustiny?“

„Vás tam nechal váš kluk?“ podivil se šerif.

„Je hrozně žárlivý,“ vysvětlovala Helena. „Byli jsme na pár dní v Las Vegas a cestou zpět jsme se pohádali. A on mě nechal v tom zapadákově. Prý abych si stopla nějakého svého ctitele.“

„Nezdá se, že by vás to nějak rozrušilo.“

„Proč by mě mělo rozrušit, že mě někdo nechá u opuštěného motorestu?“ mávla rukou. „Kousek vedle je malé letiště. Je to vlastně jen rozjezdová dráha, ale mají tam telefonní budku. Zavolala bych tátovi, aby pro mě přiletěl.“

„Hmmm... tak váš otec je pilot,“ našpulil rty šerif.

„Ano,“ usmála se. „Za války létal na bombardéru. Dokonce potopil německou ponorku. Cvičili ho na Bahamách a tam se seznámil s mojí mámou. Dělala sestřičku na vojenské ošetřovně. No, a z té lásky jsem vzešla já,“ zavrtěla se radostně v sedadle.

„A odkudpak pochází váš otec, jestli se tedy můžu zeptat,“ řekl po chvíli přemýšlení šerif.

„Z Československa.“

„Hmmm. Z Československa.“ Mahoney přidal plyn a pozoroval, jak ručička tachometru pomalu šplhá ke značce šedesáti mil za hodinu. „Kde to je?“

„V Evropě.“

„To je hodně daleko, co?“

„Ano, daleko,“ usmívala se Helena. „Na opačné straně Atlantiku.“

„A pročpak nebydlíte tam? Mělo by to přece tak být, že si chlap přivede nevěstu do svýho domova. Třeba já jsem si svoji Lydii přivedl až z Aljašky.“

„Bydleli jsme tam, když jsem byla malá. Ale potom přišli komunisti a...“

Zarazila se, když viděla, jak sebou šerif trhl úlekem.

„Vy jste se setkala s komunisty?“

„No, setkala... byla jsem ještě malá, když udělali převrat. Bylo mi šest let, moc jsem z toho rozum neměla. Chtěli mého otce zavřít do vězení za to, že bojoval v Anglii místo v Rusku, a tak naše rodina odjela na Bahamy. Potom na nějakou dobu do Západní Virginie a nakonec sem, do Nevady. Otec tady sehnal práci. Létá s tryskáčem na základně v Tonopahu.“

„A viděla jste nějakýho komunistu na vlastní oči?“ zeptal se šerif. „Víte, nás s nima straší ve dne v noci, v rádiu, v televizi, v novinách, a pořád nám vykládají, jaká to bude hrůza, až sem přijdou. Někdy se uprostřed noci probudím úplně zpocený, když se mi o nich zdá. Ale vlastně jsem nikdy žádnýho opravdovýho komunistu neviděl.“

„Můj strýček je komunista.“

Šerif sebou při Heleniných slovech opět trhl úlekem, brzdy Buicku pronikavě zaskřípaly a za automobilem se zvedl oblak prachu, jak sjel až k samému okraji silnice.

„Zůstal doma v Československu,“ pokračovala dívka, „Ale pořád nám píše dopisy, jak s námi zatočí, až komunisté zvítězí na celém světě.“

„A myslíte si, že by mohli zvítězit?“ zeptal se šerif. „Myslíte si, že by mohli přijít až sem?“

„Asi těžko,“ zamyslela se Helena. „Je to strašně daleko.“

„Ale kdyby přece jen přišli,“ řekl Mahoney rozhodným tónem, „my se nedáme. A možná na ně dokonce vlítneme jako první. Nebudou se stačit divit, jak rychle s nima budeme hotovi.“

„Opravdu?“ zeptala se dívka s pochybami v hlase.

Šerif znovu přidal plyn, zahleděl se na ubíhající silnici, ozářenou reflektory auta, našpulil rty a jen mlčky pokyvoval hlavou.

Najednou motor Buicku zhasl. Vůz ujel setrvačností ještě několik set metrů mírného klesání a potom zastavil u okraje silnice.

„Děje se něco?“ zeptala se překvapená Helena.

„Zhasl nám motor,“ řekl Mahoney.

„Všimla jsem si.“

„To jste udělala vy?“

„Prosím?“

„To vy jste udělala něco s tím motorem, aby zhasl?“ upřesnil otázku šerif.

„Jak jste na to přišel?“

„Když říkáte, že jste z takový dálky. Víte, napadlo mě, že byste mohla být z ještě větší dálky…“

Šerif se naklonil nad volant a pozvedl oči k noční obloze, rozzářené tisícovkami hvězd.

„Prosím?“ vykulila oči Helena.

„Dnes jsem se setkal s moc divným chlápkem,“ šeptal šerif a stále hleděl na hvězdnou oblohu, klenoucí se vysoko nad potemnělou pouští. „A ten mi vyprávěl ještě podivnější věci. Vy jste mi taky vyprávěla podivný věci.“

„Máte tady vysílačku,“ řekla Helena. „Zavolejte na leteckou základnu v Tonopahu, ať vám spojí majora Webera od USAF. Ten vám řekne, jestli je podivné to, co jsem vám o sobě řekla.“

Mahoney dlouho hleděl dívce zblízka do očí a potom řekl: „No dobrá. Věřím vám. Poznal bych, kdybyste lhala.“

„To je fajn, že mi věříte,“ usmála se Helena. „Tak nastartujte motor a pojedeme dál.“

Šerif zhasl světla a otočil klíčkem v zapalování. Startér zabědoval do nočního ticha, ale motor ani neškytl. Nový pokus a ještě jeden. Nic a zase nic.

„Ono to opravdu nejede?“ zeptala se Helena.

„Zdá se, že ne,“ řekl šerif.

„Měla jsem zato, že jste zastavil schválně. Chlapi to občas dělají, když je stopne hezká mladá holka.“

„Jo, to dělají,“ zavrčel šerif a znovu otočil klíčkem.

Odpovědí mu byl jen zoufalý nářek startéru.

„Ale většinou nemají auto rozbité doopravdy,“ řekla Helena.

„To nemají,“ přitakal šerif a znovu se marně pokusil nastartovat motor. „Vypadá to, že moje auto doopravdy rozbitý je,“ řekl po dalším zbytečném pokusu a oběma rukama sevřel volant, jako by mu to mohlo být nějak užitečné v právě nastalé situaci.

„Možná vám jenom došel benzín,“ zamyslela se nahlas Helena.

Šerif jí věnoval dlouhý, tázavý pohled.

„Kdy jste naposled tankoval?“

„Tankoval?“

„Myslím, kdy jste naposled do toho auta dolil nějaký benzín.“

„Nedolévám ho tam,“ řekl šerif. „Vždycky tam je.“

„Někdo ho tam dolévat musí,“ namítla Helena a usilovně se snažila potlačit pobavený smích.

„Má to na starost jeden z mých pomocníků.“

„Mohu se podívat?“

„Na to, který z pomocníků má dolévat benzín?“

„Ne,“ špitla nejistým hláskem dívka. „Koukla bych se, kolik tam toho benzínu máte.“

„Já nevím, kde to auto má nádrž,“ zavrčel šerif.

„Není třeba se dívat do nádrže. Na palubní desce je palivoměr. Když jednou otočíte klíčkem, uvidíme, kolik zbývá v nádrži benzínu.“

Šerif opět věnoval dívce dlouhý zkoumavý pohled, ale potom přece jen otočil klíčkem. Helena se naklonila nad palubní desku a ukázala na ručičku palivoměru, která poskočila do čtvrtiny stupnice.

„Benzín tam je. Jestli tedy budík ukazuje, co by měl,“ řekla. „Ukazuje, co by měl?“

„On může ukazovat něco jinýho?“ podivil se šerif.

„Palivoměry někdy lžou. Říkal to můj táta.“

„Váš otec se vyzná v palivoměrech?“

„Můj otec se vyzná skoro ve všem,“ usmála se Helena. „Říkal vám váš pomocník, tedy ten, který doplňuje benzín, jestli palivoměr ukazuje, co by měl?“

„Nikdy jsem se ho na to neptal.“

„Vy jezdíte po Americe s autem, a nevíte, kolik v něm zrovna máte benzínu?“

„Nepotřebuju vědět, kolik v něm je benzínu,“ odvětil šerif.

„Vždycky mi stačilo, že to auto umím řídit.“

„Tohle tedy nerozluštíme,“ povzdechla si dívka. „Možná ale máte pravdu, že se na autě něco pokazilo.“

„Já ale nemám tušení, co by se na něm mohlo pokazit,“ řekl Mahoney.

„Možná je opotřebený palec rozdělovače. To se občas stane. Můj otec vždycky vozí náhradní.“

Šerif pozvedl z volantu oba palce, hodnou chvíli na ně hleděl a potom se zeptal: „Co je to rozdělovač?“

Opět si vyměnili dlouhé, velmi dlouhé zkoumavé pohledy.

„To je součástka v motoru, která rozvádí elektrický proud k zapalovacím svíčkám,“ zašeptala Helena.

„K svíčkám?“

„Vy nevíte, že v motoru jsou svíčky?“

„Vždycky jsem si myslel, že celý auťák je ze železa…“

„Vy jste nikdy neviděl, jak vypadá motor tohohle auta?“ nevycházela z údivu dívka.

„Neviděl jsem motor žádnýho auta,“ zabručel Mahoney. „Jsem šerif, ne automechanik. O auťácích vím akorát to, co říká můj první pomocník. Že do nich ve fabrice furt montujou samý novoty a že auťáky stojí za čím dál tím větší prd…“

Šerif zmlkl a dlouho se bez hnutí díval ven předním oknem. Potom otevřel dveře, vystoupil z auta a vzhlédl k obloze. Hvězdy nikdy nezářily tak jasně a nikdy se mu nezdály být tak blízko. Postrčil si klobouk do týla, zaklonil hlavu a přivřel oči před jejich ostrým ledovým svitem. Potom si, jen tak pro sebe, potichu zamručel: „Začínám mít nepříjemný dojem, že s těmi komunisty až tak rychle hotovi nebudeme.“