Vídal ji každý den, jednou na cestě do továrny a podruhé zase při návratu domů. Lhostejně ji míjel jeho trolejbus, stejně tak nekonečná řeka aut, dunící tramvaje, zástupy lidí spěchajících za prací, za štěstím, za svým koncem. Nikdo si nevšímal dlouhých větví skloněných k zemi, zahalujících její vrásčitý kmen. Pro něj i pro jiné lidi byla obyčejným stromem, stejným jako všechny ostatní v tomto městě. Ale jednoho letního odpoledne mu připadla jiná. Natolik jiná, aby vynechal obvyklý pozdní oběd v oblíbené jídelně, vystoupil z trolejbusu o jednu zastávku dříve a vrátil se na okraj travnatého plácku, kterého byla královnou.
Našlapoval do suché trávy a stydlivě se ohlížel, zda ho někdo z kolemjdoucích nepovažuje za podivína. Kdo má v dnešní době čas postát a pokochat se stínem stromu? Nikdo mu nevěnoval pozornost, rozhrnul tedy větve a vstoupil do jejího království. Bylo prosvícené paprsky slunce prosvítajícího mezi listím, příjemně vonělo uchovávanou vlhkostí – a bylo zde ticho. Zdálo se mu neuvěřitelné, jak jen pouhé větve porostlé štíhlými listy dokážou ztlumit rachot projíždějících kamionů, tramvají a aut. Několik dlouhých minut se kochal tím zvláštním klidem, než se ho nasytil, pak ještě pohladil její kůru, udělal čelem vzad a prošel zelenou oponou zpět do svého známého vesmíru.
Na opuštěné zastávce přešlapoval jen několik minut. Pak nastoupil do poloprázdného trolejbusu, v prvních chvílích jízdy bloumal po oprýskané tovární zdi a poté přelétl zrakem po spolucestujících. Zarazil se. Naproti němu seděla štíhlá mladá žena v dlouhých květovaných šatech. Neušel jí jeho obdivný pohled a zlehka se na něj usmála. Opětoval ten projev sympatie a pak se usilovně snažil dívat někam jinam než do jejího dekoltu. Vystoupila hned na příští zastávce a z chodníku mu poslala ještě jeden úsměv. Dívka, jakých každé léto potkával stovky.
Usadil se nad porcí smaženého hermelínu a hranolků. Měl hlad, tak jako vždy v tuto dobu, ale tentokrát s jídlem nespěchal. Znovu si vybavil vzor na jejích šatech, stříbrný přívěsek s monogramem na opálené hrudi, bílé lodičky a nezaměnitelný úsměv. Padla mu do oka v první okamžik, když si naproti ní přisedl čtyři stanice před křižovatkou se stromem. Věděl, že minimálně do večera nezapomene na úsměv, který si vyměnili, a stejně tak na ten další, kterým jej obdařila poté, co ji galantně pustil vystoupit jako první, když se rozhodl změnit plán a prohlédnout si strom. A pak druhá úplně stejná dívka seděla na stejném místě v dalším trolejbuse, když se nabažil stínu zelených větví a rozhodl se pokračovat v neměnných rituálech odpolední cesty z práce.
Večer dlouho nedokázal usnout. Stále dokola si v mysli přehrával podivný odpolední zážitek. Ano, mohla to být dvojčata, která jen tak náhodou jela dvěma trolejbusy za sebou. Několikrát za život už takové dvě stejné dívky viděl. Byly stejně oblečené, stejně učesané, stejně vypadaly, stejně se smály a na krku měly přívěsek s monogramem. Nemusel dlouho vzpomínat, aby si vybavil písmena. Všiml si jich hned, jméno první dívky začínalo stejně jako jeho vlastní. Nemusel přemýšlet ani nad tím, jaká písmena měla na přívěsku ta druhá. Byla totiž stejná.
Dny se spojily v týden, týdny v měsíc a horké léto dosáhlo vrcholu. Nemohl se dočkat dovolené. Bude to balzám na tělo i na duši, když si jen tak lehne do trávy a bude se těšit z chvílí sdílených jen s ženou, kterou už tak dlouho miloval. Láska se však zvolna opotřebovávala, tak jako voda omílá kameny, aby je časem nemilosrdně proměnila v písek, který podzimní vítr odvane do dáli. Často cítil lítost nad tím, jak rychle se vytratila vzácnost chvil v jejím objetí a jak se každý další den stává stále všednějším. Tehdy, v tomto rozpoložení, přesně měsíc po první návštěvě, se znovu rozhodl vstoupit do stínu větví vrby.
Překvapilo ho, jak stejná atmosféra ty chvíle provázela. Když kráčel po trávníku, cítil stejný ostych nad svým nepřístojným chováním. Stejné bušení srdce a tatáž zvědavost, jako by zase nevěděl, co ho za závojem splývajících větví čeká. Rozhrnul oponu a ponořil se do zeleného ticha. Bylo stejně vzácné a opojné, jako když je okusil poprvé. Hladil vlhkou kůru a zhluboka vdechoval vzduch, který neměl nic společného s prachem a výfukovými plyny prosyceným odérem velkoměsta. Dlouho se nemohl rozloučit s náručím té zvláštní krasavice, až hlad mu připomněl, že jeho oblíbená jídelna není otevřená do večera.
Zapadl do měkkého sedadla supermoderní tramvaje a rozhlédl se, jestli někde zase nesedí ona. Usmál se tomu bláhovému nápadu a pak nad ním v duchu mávl rukou. Přivřel oči a zaposlouchal se do vysílání rozhlasové stanice, která nenápadně, avšak vytrvale pohlcovala poslední kousky ticha v tomto městě. Do uší mu jako něžné pohlazení vklouzly tóny ruské písně, které mu připomněly dávné časy strávené na vojně. Jistě, zelená pakárna, co jiného, ale taky neopakovatelné chvíle s přáteli, které od té doby už nepotkal a nikdy víc nepotká. Pocit sounáležitosti a k němu společné úsilí dočkat se ve zdraví vytouženého civilu. Okamžiky víry v to, že vše, co přijde, bude jiné a lepší. Tehdy se ruské písně hrály mnohem častěji. Jaká podivná náhoda, že i dnes v něm tento nápěv vyplavil vzpomínky na mládí dvakrát za sebou. Poprvé když jel trolejbusem z práce do města a podruhé teď, když se po návštěvě vrby vracel domů.
Večer si odnesl na balkón ratanové křeslo, usadil se do něj a dlouho se kochal pohledem na noční město. Nikdy nic takového nedělal a musel manželce odpovědět na několik všetečných otázek, ale pak měl konečně klid na přemýšlení. Nechtělo se mu věřit, že jsou to náhody. Byly to náhody, určitě byly, ale on se té myšlence stále silněji bránil. Hned následujícího dne se přesvědčí, že to náhody nejsou. Že ten podivný strom dokáže vracet již jednou prožité chvíle štěstí. Ano, tak nějak asi funguje. Ač nikdy nevěřil na tajemné síly, akceptoval tuto myšlenku a začal přemýšlet nad tím, na čem závisí, jak vzdálené a jak intenzivní prožitky mu vrba může vrátit. První, co ho napadlo, byl čas. Ano, tak to bude. Poprvé strávil v jejím stínu jen pár okamžiků a vrátil se mu zážitek starý jen několik minut. Podruhé to byla píseň ze vzdálenější minulosti. Chce to čas. Hodně času.
Seděl ve stínu stromu a pozoroval vteřinovou ručičku. Kroužila po ciferníku velmi neochotně. Ale trpělivost přináší růže. Jedna minuta, druhá, třetí. Půl hodinka, je to dost? Netrpělivě přešlapoval na zastávce a vyhlížel trolejbus. Konečně. Když vystupoval před jídelnou, zaplavil ho pocit zklamání. Ne, nefunguje to. Samozřejmě, že to nikdy nefungovalo. Život se skládá z náhod a sem tam z nějakého dejavu. V tom okamžiku jej kdosi zatahal za tričko.
Proutěné křeslo na balkóně čekalo od včerejšího večera. Žena s dcerkou odjely za rodiči, bude mít tedy dost času na to, aby přemýšlel nad událostmi dnešního dne. Takže zaprvé, vrba funguje. Ano, může se stát, že ve dvou trolejbusech za sebou jedou nějaká dvojčata se stejným monogramem, taky můžou dvakrát za sebou pustit starou ruskou píseň o třech studních, ale aby ho na trolejbusové zastávce dvakrát za sebou zatahali za tričko dva kamarádi z dětství, které roky neviděl? A on sám se v první chvíli na předchozí setkání nepamatoval a všechno mu došlo teprve v okamžiku, kdy si dali sbohem s příslibem, že za nějakých deset či dvacet let zase skvěle poklábosí o životě. Ano, vrba funguje. Ale nejspíš vrací jen okamžiky právě prožité.
Příští den v práci dostal nápad. Všechny nejlepší nápady dostával v práci, když zbývaly poslední dvě hodiny do konce směny, začínalo se s úklidem strojů a vše vonělo jakousi sváteční atmosférou blížícího se víkendu. Tehdy mu bleskla hlavou myšlenka, že druhou zásadní veličinou vesmíru je vedle času prostor. Sám nevěděl, proč ho něco tak epochálního vůbec napadá, když především potřebuje zaplatit pojistku na auto, umýt nádobí a nakoupit krmení pro morčata své dcery. Když však v horkém letním odpoledni zařídil tyto věci, bez kterých by přestal existovat vesmír, vrátila se mu myšlenka na vrbu a na jeho zásadní objev.
Nedalo se lehce vymanit z posvátného stínu a klidu skýtaného větvemi stromu. Konec konců, ani nebylo třeba spěchat. Několikrát obešel kmen trochu skloněný na jednu stranu, snad úmyslně, aby si opravdu nespletl směr, až bude odcházet. Pak dlouho přemýšlel, jak moc má odbočit, jak daleko může zajít. Cítil nutkání opustit stín stromu na opačné straně, než kterou do něj vstoupil. Pak si to ale rozmyslel. Než se pustí do možná největšího dobrodružství svého života, udělá ještě jednu zkoušku. Vrátil se k větvím, mezi kterými před deseti minutami vstoupil pod vrbu, otočil se čelem ke kmeni, obřadně došel až k němu, udělal vpravo v bok a pak konečně prošel zelenou oponou do paprsků podvečerního slunce.
Vždy, když opustil strom, měl pocit, že se naprosto nic nezměnilo. A také tomu tak bylo, co by se ostatně mohlo změnit tím, že někdo vstoupí pod nějaký strom a pak zase odejde? Došoural se k trolejbusu a tentokrát se svezl až do parčíku před kulturním domem. S rukama v kapsách se toulal po nábřeží, bloumal po výlohách a stále více se ho zmocňoval pocit zklamání. Ano, všechno si jen vsugeroval, život jsou náhody, občasná dejavu a nějaké pivo navíc, po kterém se mu plete, s kolika lidmi se bavil na ulici. K chodníku ho přikoval plakát zvoucí na koncert v kulturním domě. Přelétl zrakem podobenky čtveřice hudebníků, velkými písmeny vyvedený název skupiny a datum a čas konání. To je právě dnes! Dnes večer, za necelou hodinu! Bože, tahle stará banda ještě hraje? Tady a teď?
Zapadl do křesla na balkóně a v uších mu znovu zněly všechny ty nádherné písně, které ho provázely dětstvím i učňovskými léty. Ano, i to napětí, jestli ještě dostane lístek, jestli pak dobře uvidí na pódium, zdali zahrají jeho oblíbené hity i něco úplně nového. Nikdy by si nepomyslel, že se něco tak skvělého dá prožít dvakrát za život. Úplně stejně, do posledního detailu. Ulehl do postele a přemýšlel nad zítřkem. Zítřek. Jeden z mnoha dnů věnovaných marnému boji s všedností vztahu, který jednou zežloutne jako vrbový list, aby navždy zapadl do vlhkého ticha pod rozložitou korunou. Rozhodnutí učinil s bušícím srdcem, jako by tušil, že další šanci už mu tajemná královna poblíž křižovatky nedá.
Spěchal chladnou nocí, aby dorazil ke stromu dřív, než vyjde slunce. Teď už věděl, jak ošidné je nechat se unést atmosférou ve stínu větví, jelikož čas zde měl jiné zákonitosti. Někdy se neskonale vlekl a jindy prchal jako štvaná laň. A on dnes musí ještě stihnout tolik dalších věcí. Dorazil právě včas. V klidném sobotním ránu se ticho pod korunou příliš nelišilo od toho okolního. Pohledem na hodinky se ujistil, že mu zbývá ještě dostatek času. Polaskal dlaní listy vlhké ranní rosou a alespoň jednou se dotkl chladivé hrbolaté kůry. Pak ale rázně vykročil, když před tím nechal za zády trolejbusovou zastávku u hlavní silnice.
Úsvit na nádraží byl jiný než všechny ostatní před ním i než ty, které budou následovat. Dnes totiž nečeká jen na vlak, dnes čeká na ni. Čeká na to, aby spolu konečně prožili první společný víkend, aby jí dal první opravdový polibek, aby s ní prožil první noc. Přecházel po nástupišti sem a tam, bez povšimnutí ponechal krasavice na obálkách časopisů i jednu skutečnou postávající před vchodem do hlavní budovy. Na chvíli se posadil na opuštěný vozík na převážení zavazadel a pak s pocitem velkého zklamání dokola četl zprávu o desetiminutovém zpoždění očekávaného vlaku. Jak dlouhá doba je deset minut v životě člověka, který žije svůj největší den. Pak konečně spatřil brýlatou tvář lokomotivy a poté netrpělivě přelétával pohledem od jednoho vagónu k druhému a stále se nemohl dočkat, až ho oslní záplava jejích zlatých vlasů. Vystoupila jako poslední, schválně, aby ho napnula, a jemu zbýval jediný krok, aby ji konečně sevřel v náručí…
Se sklopenou hlavou seděl na čerstvém pařezu, jenž byl poslední připomínkou vrby, která zde ještě včera svými převislými větvemi hladila okolní trávu. I ten pařez prý brzy vykopou, je nutné zde postavit další podchod, další zbytečnou díru do země, kterou nikdo nebude chodit. Se slzami v očích pozoroval, jak dělníci nakládají nařezaná polena a drticí stroj polyká drobnější větve, aby navždy zahladil stopy po stromu, který byl jiný než všechny ostatní, možná poslední svého druhu. Pak ale lítost zmizela, zcela znenadání, tak jako přicházely okamžiky štěstí, které mu bylo dopřáno prožít ve svém životě dvakrát. Ano, doma ho čeká krásná milující žena a on bude mít ještě dlouho v paměti jedinečný den, který s ní kdysi dávno prožil. Kdysi dávno a včera ještě jednou. Komu se to kdy poštěstí?