Dveře saloonu žalostně kníkly a já jsem rozvážným krokem vstoupil dovnitř. Jen okamžik trvalo, než mé oči přivykly šeru.

Nic se tady nezměnilo.

Vzduch byl tak jako vždy těžký tabákovým kouřem, valila se jím silácká slova zlatokopů, mezi nimi skotačilo falešné břinkání piána, z prvního patra sem dolehlo zapištění jakési rozvášněné dámy.

I lidé byli stejní.

Koňský handlíř Morgan zase hrál poker cinknutými kartami, spokojeně si pobrukoval a cpal do kapes kalhot další výhru. V rohu u okna seděl kovář Smith se dvěma syny, kterým stále nezačaly růst vousy, i u jiných stolů jsem zahlédl známé tváře.
Jen u toho mého se usadila trojice jakýchsi greenhornů. Byli zaujati hrou v poker a zcela jim uniklo, jak mé kroky zvolna umlčují chlapská slova i chichotání dam, laškujících s obtloustlým barmanem.

Nakonec ztichlým saloonem znělo jen příšerně rozladěné piáno, po jehož klávesách s neuvěřitelnou toporností poskakovaly prsty Jima Clydermana.

„Tak dost!“

Moje slova v jeden okamžik zarazila Jimovo muzicírování i pokerovou partii  opovážlivých holobrádků. Nespouštěl jsem z nich oči a směrem k Jimovi jsem jen nepatrně louskl prstem: „Co ty tady hledáš za štěstí, brachu? Hrát neumíš, střílet neumíš...“

Zastavil jsem se vedle baru, dva kroky od svého oblíbeného stolu. Trojice mladíků v jeden okamžik pleskla kartami a z úst jim unisono vyklouzlo roztřesené „Pas...“

Ani jsem nemusel pozvednout dlaň k perletí vykládané pažbě svého revolveru. Hoši proklouzli mezi stoly jako vyděšené myšky a dřevěné lítačky jim třikrát zabědovaly na rozloučenou.

Přistoupil jsem k baru. Trojice dam už byla na spěšném odchodu a barman Paddy přede mě roztřesenou rukou a se strojeným úsměvem na tváři postavil skleničku: „Zdravím tě, Franku... ani nevíš, jak moc rád tě zase vidím. Co si dáš? Whisky, tak jako vždycky...?“

Opřel jsem se lokty o bar, sklonil se k Paddymu a dlouho hleděl do jeho roztěkaných prasečích oček. Potom jsem odsunul stranou pohárek, na jeho místo postavil chromovanou butylku a pomalu, nesmírně pomalu odšrouboval její víčko.

„Jo... jasně, Franku... ty nikdy nepiješ, když... já vím, vezmeš si to s sebou...“

Hmátl do baru po jedné z lahví a začal plnit moji butylku. Zarazil jsem ho právě včas, když už poslední kapka málem přetekla přes okraj hrdla. Potom jsem se sklonil těsně k jeho zpocenému obličeji: „A Rose?“

„Kdo?“ špitl sevřeným hlasem.

„Přiveď ji,“ zašeptal jsem.

„Hele, Franku, já nevím, jakou Rose máš zrovna na mysli, víš? Mám tady teď nějaký nový dámy a...“

„Přiveď ji.“

„Má tam kunčofta,“ vypravil ze sebe a významně mrkl ke schodišti do patra.

Nikdy nic neříkám potřetí, ale Paddy byl fajn chlapík a já jsem mu chtěl dát ještě šanci. Věnoval jsem tedy svému koltu jen významný pohled.

„Jo, jo, jasně, přivedu ji! Už pro ni běžím!“

Zarazilo ho klapání vysokých podpatků na dřevěných schodech. Znal jsem ten zvuk stejně důvěrně jako klapot podkov svého koně.

„Neměl jsi sem chodit, Franku.“

„To mi říkáš teď, když už jsem tady?“

Ani mi nestála za to, abych zvedl hlavu. Věděl jsem, že zase bude oblečená v dlouhých modrých šatech, které na sobě měla v den, kdy jsem ji poznal. V šatech s hlubokým dekoltem, který toho odhaloval přesně tolik, abych tehdy neměl oči pro nic jiného.

Podpatky znovu klaply, tentokrát už po podlaze saloonu.

Zastavil jsem ji zdviženým ukazováčkem.

„Nalej mi.“

Koutkem oka jsem viděl, jak ztuhla.

„Nalej mi,“ opakoval jsem.

Neodvážila se pokoušet moji trpělivost a místo do mé náruče, která by ji stejně nepřijala, vklouzla za bar. Postavil jsem butylku stranou a přisunul před sebe pohárek.
Potom jsem pozoroval její jemnou ruku s nalakovanými pěstěnými nehty, jak svírá láhev, a znovu jsem nedokázal odtrhnout zrak od žlábku mezi jejími dokonalými ňadry.

Ze snění mě vytrhlo žalostné zakňourání nenamazaných pantů.

Mrkl jsem směrem ke své pečlivě vyleštěné butylce. Na jejím tělíčku se jako v zrcadle rýsovaly siluety trojice nových návštěvníků.

„Tak kdopak byl tvůj poslední kunčoft,“ pozvedl jsem konečně zrak k pobledlé tváři své bývalé lásky. „Hubeňour Jake? Ten co chodí v dlouhým kostkovaným kabátu a nosí pod ním upilovanou winchestrovku? Nebo Slintavej Tim? Ten určitě ne. Takový čuně by sis do postele nevzala. Tak že by Irčan?“

Můj odhad byl dokonalý.

Nejmenší z trojice postoupil o dva kroky kupředu, pozvedl dlaň na úroveň pažby svého revolveru a houkl na mě: „Hej, modrovokej! Votoč se, když s tebou mluvím!“

Ani jsem se nepohnul. Kyvadlo hodin nad barem neúprosně krájelo čas a ručičkám už zbývalo jen málo k tomu, aby se překryly nad velikou římskou dvanáctkou.

Pomalu jsem roztáhl ruce a položil je na bar.

„Jakpak víš, jakou mám barvu očí, Irčane?“

„Neříkej mi Irčane, ty smradlavej skunku!“

V zrcadle vyleštěného kovu butylky jsem viděl, jak se prsty pravačky mého protivníka nervózně chvějí v těsné blízkosti pažby jeho zbraně.

„A jakpak ti mám říkat? Ten, co vždycky zvadne, když má v posteli prsatou Rose?“

„Tas! Tas, ty bídáku!“ ryčel Irčan. „Votoč se ke mně čelem a sáhni po svý bouchačce, ať tě můžu voddělat jako smradlavýho skunka!“

Jeho zásoba hanlivých slov vždycky bývala chudá.

Znovu jsem pohlédl k hodinám a potom sklopil zrak k vyděšené Rose.

„Je čas, abys dostala odměnu za svoji zradu.“

S mým posledním slovem udeřila dvanáctá, dvířka nad ciferníkem hodin se otevřela, z nich vylétl barevný ptáček a barem zaznělo uširvoucí zaskřehotání. Irčan na okamžik zvedl hlavu, i dvojice jeho kumpánů sebou při tom nečekaném zvuku trhla úlekem.

Vrhl jsem se střemhlav k zemi a překulil se po prknech. Mezi tím někde nade mnou zaduněl výstřel. Ale to už jsem vkleče pozvedl zbraň, aby mé kulky poslaly na věčnost trojici protivníků. V ten okamžik jsem ale strnul úžasem.

Slintavý Tim lezl po kolenou pod jedním ze stolů a spolu s ním se tam skláněl kovář Smith i jeho synové, jako by mu pomáhali něco hledat. Hubeňour Jake zoufale zápasil se svojí upilovanou puškou, která se mu zachytila pod kabátem, podsaditý zrzek Irčan dokolečka cvakal spouští koltu, který podle všeho vůbec nebyl nabitý. A jako zvláštní protiklad k jeho marné snaze se za barem se zkrvaveným poprsím hroutila k zemi Rose.

„Stop! Stop!“ zařval drobný proplešatělý mužík, který do této chvíle sledoval veškeré dění z malé plátěné židličky, postavené v rohu místnosti. „Zastavte kameru! Vypněte ta světla, pitomci! Víte, co to všechno stojí peněz?“

Potom vyskočil a popadl za košili provinile se tvářícího Irčana.

„Jak to, že zase nemáš nabitou bouchačku? Kdo to za tebe asi má dělat?“

„Měl se o to postarat...“

„Kdo se o to měl postarat? To si jako myslíš, že každej pistolník na Západě měl nějakýho petýntra, kterej mu ládoval kvéry? Vypadni ven, nabij si pistoli a čekej!“

Irčan se sklopenýma ušima vyklouzl ze saloonu a mňouknutí dveří za jeho zády v ten okamžik znělo obzvlášť výsměšně.

„Co ty?“ přenesl se režisérův hněv na Hubeňoura Jakea.

Tentokrát nekřičel, o to zlověstněji ale zněla jeho slova.

„V plášti je díra, pane direktor. Zachytila se mi v ní hlaveň.“

„Jo, tak díra? A kdo ti ji asi má zašít? Sežeň si jehlu a nit a nechci vidět, že se to bude opakovat! Ven!“

Další posměšné mňouknutí.

„Hele, Harolde,“ pozvedl ruce před rozlíceným režisérem Slintavý Tim, který byl z té trojice jeho největší kamarád. „Ten kvér mi spustil, sotva jsem na něj sáhl. Lek jsem se a vypad mi pod stůl, no...“

„Sežeň mu novou pistoli!“ zařval Harold na rekvizitáře a potom s omluvným úsměvem naznačil Timovi, aby zaujal svoji pozici vně saloonu.

„A co ty?“ obořil se vzápětí na Rose, která stála za barem a s otráveným výrazem v tváři sledovala dění kolem sebe.

„Už nemám další šaty,“ rozhodila rukama.

„Tak přijdeš v prostěradle! Mazej nahoru!“

Harold se konečně zklidnil, přistoupil k baru a poručil si skleničku. Přidal jsem se k němu a otočil do sebe svoji sklínku naplněnou docela slušným čajem.

„Byls dobrej, Henry,“ plácl mě po rameni s uznalým výrazem v tváři. „Hele, nekecám, fakt jsi byl dobrej. Klidně bych ten záběr vzal a dal to dohromady s tím, co už jsme natočili, ale přece jen... Víš, Henry, kdybys v ten moment, kdy skáčeš na podlahu, ses jako trošku natočil směrem ke vchodu. Víš, jako že koukáš, jestli náhodou ještě někdo... Prostě to sjedeme ještě jednou. Ale fakt naposled,“ zakončil překotně svoji řeč.

Nechtělo se mi vypadnou z role, a tak jsem pozvedl kolt a pootočil bubínkem: „To už dneska říkáš pošestý.“

„Jo, jasně, pošestý,“ zamyslel se Harold. „Ale posedmý to na sto procent klapne.“

Potom se zvedl a vyběhl ze saloonu kamsi na ulici. Vrátil se po chvíli a v ruce držel svůj ostře nabitý Magnum ráže čtyřicet čtyři. Strčil ho do mého pouzdra, nasadil ten nejdrsnější pohled, jaký dokázal, a ucedil mezi zuby: „Jestli to zase někdo zvoře, Franku, postarej se vo něj.“

Potom zvedl ruce a zatleskal.

„Všichni na místa! Světla! Kamera!“

„Kamera jede!“

„Klapka!“

„Tenkrát v Arkansasu, přestřelka v saloonu, po sedmé!“

„Akce!“