…a mým třetím, nejtěžším úkolem bylo dojít do Sandonorika. Je to zvláštní místo, o kterém jen málokdo ví, kde se nachází, a ještě méně lidí má odvahu je navštívit. Tam totiž ve velikém zrcadle uvidí každý sám sebe přesně takového, jaký je. A to je pohled, který sotva který člověk unese.

Hledal jsem mnoho dní, prošel jsem pustinou i velkými městy, ptal se na cestu žebráků i urozených pánů, až jsem jednoho rána konečně dospěl k cíli. Na oblém vrcholu vysoké hory vystoupil z husté mlhy zdobený rám zrcadla a mě čekala nejtěžší zkouška mého života.

Koho uvidím?

Odvážného muže? Zbabělce? Hlupáka?

Přistoupil jsem blíž, tak blízko, že jsem se nataženou rukou mohl dotknout zrcadla. Zmocnil se mě zmatek. Neviděl jsem totiž nic.

Dlouho jsem tam stál a čekal, jestli se v zrcadle konečně ukáže mé skutečné já, ale bylo to marné.

Nakonec jsem se otočil, odcházel pryč a vůbec jsem nerozuměl tomu, co se stalo.

Na dohled od královského města jsem uviděl u cesty sedět muže, který měl na plochém kameni rozprostřený ubrus a na něm přichystaný chutný oběd. Měl jsem hlad, ale neodvažoval jsem se cizince požádat, aby se se mnou podělil. Avšak on mě sám vyzval: „Posaď se, příteli, poobědváme spolu.“

„Ale já nemám, co bych ti za tvoji pohostinnost nabídl,“ namítl jsem.

„Vyprávěj mi na oplátku svůj příběh,“ řekl muž.

Potom mi prozradil, že se jmenuje Zachariáš, chodí sem a tam různými kraji, sbírá podivuhodné příběhy lidí a zapisuje je do knihy.

Vyprávěl jsem mu tedy o tom, jak jsem se vydal do královského města požádat o ruku urozenou princeznu a potom plnil úkoly, kterými mě pověřila. První dva jsem zvládl. V ocelovém zvonu jsem se nechal spustit na dno hlubokého jezera, abych našel princeznin prsten, a potom jsem v lesní sluji přemohl krvelačného vlkodlaka. Třetí úkol byl však víc než podivný a vůbec si nejsem jistý, jestli jsem ho splnil. Zrcadlo, které mi mělo vyjevit mé druhé já, mi totiž neukázalo nic.

„A kdo vlastně jsi, příteli?“ zeptal se Zachariáš.

„Jsem Jan, kovářský tovaryš, syn kovářského mistra Štěpána a pradleny Ludmily.“

„A Štěpán a Ludmila jsou tvoji skuteční rodiče?“

„O tom jsem nikdy nepochyboval!“

Zarazil mě Zachariášův shovívavý úsměv.

„Víš, Jane, tahle země patří urozeným pánům, princům a rytířům. Ti se mohou ucházet o ruku princezny. Kovářský tovaryš neznamená nic.“

„Proto mi tedy zrcadlo neukázalo nic?“ podivil jsem se.

„Ano, bude to právě tak,“ řekl Zachariáš.

Padl na mě veliký smutek a současně s tím mi došlo, že jsem ve třetí zkoušce neobstál. Kdo by unesl vědomí, že neznamená vůbec nic?

Rozloučil jsem se tedy se Zachariášem, otočil se zády ke královskému městu a zamířil k modrým horám na obzoru. Možná je za nimi jiná země, ve které něco znamenají i obyčejní lidé, nejen princové, rytíři a urození páni.