Tak se to jednoho dne sešlo, že jsem zůstal sám. Naštěstí jsem alespoň po zesnulém příbuzenstvu zdědil postarší, leč dobře udržovanou vesnickou chalupu, která mi poskytla útočiště před veškerou nepřízní osudu. Ani s prací jsem na tom nebyl špatně, traktoristé jsou na venkově stále žádaní, a tak nebylo třeba se obávat o prostředky nutné k živobytí. Jen o společnost jakékoliv dámy jsem z několika důvodů nestál.

Samotnému stárnoucímu chlapovi je ale v prázdném baráku přece jen smutno, začal jsem tedy uvažovat alespoň o pořízení čtyřnohého miláčka. Dlouho jsem váhal mezi psem a kočkou. Kočka je ale tvor příliš samostatný, s člověkem si přijde popovídat jen tehdy, pokud sama chce, a takhle jsem si soužití s opravdovým zvířecím přítelem nepředstavoval. K psům jsem zase choval určitý druh nedůvěry. Stále se mi nedařilo vytěsnit z paměti vzpomínku na ošklivý kousanec od srnčího ratlíka, kterého v dobách mého raného dětství vlastnila teta Julie.

Tak dlouho jsem rozvažoval, kterou z výše zmíněných averzí bude snazší překonat, až jednoho sobotního rána náhoda rozhodla za mě.

Jako vždy jsem vylezl z postele hned za úsvitu a líným krokem se došoural do koupelny. První, co mě toho dne upoutalo, bylo cosi nepatřičného na dně vany. Nahlédl jsem blíž a rozeznal velikého pavouka. V noci se přišel napít a teď nemohl vylézt, protože jeho nohy nebyly stavěné na chůzi po hladkém kolmém plechu.

Naštěstí k těmto členovcům chovám určitý druh úcty a obdivu, a to jak pro jejich rafinované lovecké metody, tak pro neuvěřitelnou trpělivost, a ani mi nepřipadají odpudiví, tak jako většině ostatních lidí. Považoval jsem tedy za samozřejmost pomoct uvězněnému tvorečkovi na svobodu. Opatrně jsem k němu přiblížil prsty, aby mi po nich mohl přelézt na ruku. Po chvíli váhání tak skutečně učinil, zastavil se uprostřed dlaně a vyčkával.

Na obyčejného pokoutníka, kterých býval dům vždycky plný, to bylo nezvyklé chování. Přiblížil jsem tedy dlaň s pavoukem blíž k očím a prohlédl si ho zblízka.

Nebyl to pokoutník, i když tak na první pohled vypadal. Měl o něco kratší a silnější nohy, spíš jako slíďák, který nestaví sítě a kořist pronásleduje rychlým během. Také byl mnohem větší a na hnědém zadečku měl pozoruhodnou světlejší kresbu, připomínající rybářskou síť.

Že by zase nějaký přistěhovalec z teplých krajů?

Nedalo mi to a s pavoukem na dlani jsem opatrně došel do obýváku. Ze zásuvky jsem vyndal velikou lupu, abych se podíval, jak má živočich uspořádané oči, a podle toho určil alespoň čeleď.

Dlouho jsem přes zvětšovací sklo zkoumal strnulou tvář podivného návštěvníka. Dvě nezvykle veliké oči, hledící dopředu, měl na stranách čelní strany hlavohrudi, a mezi nimi jsem sotva rozeznal šestici zbývajících malinkých oček, seřazených jedno vedle druhého.

Neznal jsem pavouka, který by měl takto uspořádané oči. Ani žádná z moudrých přírodovědných knih, kterých jsem za svůj život přečetl nespočítaně, takového neznala.

„Tak copak jsi zač?“ zeptal jsem se tvorečka, který stále bez hnutí seděl na mé dlani.

V té chvíli se stalo něco velmi podivného. Přes dvojici velikých očí se zvolna přesunuly dva stíny. Tenhle pavouk se uměl rozhlížet, jenže neotáčel oční bulvou jako člověk, ale sítnicí na zadní straně oka. Poprvé jsem tuto neuvěřitelnou pavoučí vlastnost zaznamenal v jednom dokumentárním filmu a později jsem přes silné zvětšovací sklo na vlastní oči pozoroval, jak se takto rozhlíží pavouček skákavka.

Jenže pavouk, kterého jsem držel v dlani, se nerozhlížel. Pohyb sítnice jeho dvou největších očí vypadal stejně, jako když má bývalá tchýně při různých příležitostech obracela oči v sloup.

„Jasně, jseš pavouk, co jinýho,“ pokrčil jsem rameny.

Odpověděl mi dalším gestem očí, rozeznatelným jen pod sklem čočky. Vypadalo jako spokojené přikývnutí.

V první chvíli se mě zmocnilo zvláštní vzrušení. Nejenže jsem evidentně objevil nový druh pavouka, ale dokonce to byl zástupce úplně neznámé čeledi. Navíc na první pohled rozuměl tomu, co říkám, a dokonce mi zřetelnými gesty dokázal odpovídat. Na první pohled to všechno vypadalo příliš fantasticky, pavouci přece nemají mozek, jen nervové uzliny, které by neměly být schopny pokročilých myšlenkových pochodů. Na druhé straně jsem ale díky moudrým knihám, dokumentárním filmům i vlastním pozorováním věděl, že pavouci dokáží mnoho jiných, jen stěží uvěřitelných věcí. Po krátkém přemýšlení jsem tedy možnost, že mám na dlani pavouka, který rozumí lidské řeči, vzal jako prostý fakt, který není třeba dále rozpitvávat.

Hned nato jsem začal přemýšlet, co s tímto zvláštním tvorem udělám, když už jsem ho nespláchl do výlevky. Nejprve mě napadlo, že bych ho mohl chovat ve sklenici od okurek a krmit ho mouchami, ale zaslouží si tak vnímavý a bezpochyby inteligentní tvor doživotní vězení? A kdyby se mi třeba v práci něco stalo, kdo se o něj bude starat? Vlastně by ani neměl kdo ho pustit na svobodu.

Jasně, svoboda. Tu takový tvor potřebuje k životu ze všeho nejvíc.

„Ubytuju tě ve stodole, jo?“ navrhl jsem mu tedy. „Neprší tam, není tam průvan a můžeš tam chytat mouchy nebo jinou havěť.“

Bez váhání po pavoučím způsobu přikývl.

Odnesl jsem ho tedy do veliké hospodářské budovy, která už v dobách mého dětství byla skladištěm všeho nepotřebného. V jedné opravené zdi bylo veliké okno z luxferů, a na jeho parapet jsem svého nového spolubydlícího nechal přelézt.

Chvíli se jen tak rozhlížel, pak rozvážným krokem přešel do jednoho rohu, pak do druhého a nakonec se zastavil, tam, kde jsem ho vysadil. Otočil se a naše pohledy se opět střetly.

„Líbí se ti tady?“

Tentokrát jsem jeho spokojené gesto postřehl i bez lupy.

„Měl bych ti dát nějaký jméno,“ zamyslel, jsem se.

Hlavou mi bleskla vzpomínka na vojnu, kde jeden můj spolubojovník pojmenoval jakéhosi malého pavoučka, který nám vlezl na pokoj.

„Budeš Gilbert. Souhlas?“

Vypadalo to, jako by pavouk na tím jménem chvíli přemýšlel, než zase spokojeně přikývl.

„Tak se měj, Gilberte. Budu se chodit koukat, jak se ti vede.“

Ve dveřích do rozlehlé stodoly jsem se zastavil a otočil se k oknu. Gilbert seděl pořád na stejném místě a hleděl za mnou, jako se věrný pes dívá na pána, který odchází za neodkladnými lidskými povinnostmi. Usmál jsem se a zamával mu dvěma prsty. Gilbert udělal předníma nohama to samé.

Toho dne jsem měl spoustu práce a na nového přítele jsem si vzpomněl až k večeru.

Překvapil mě svým smyslem pro pořádek. V okně nebylo ani stopy po starých potrhaných pavučinách dávno mrtvých pokoutníků, a ani po dvou živých, které jsem v tunýlcích na konci jejich sítí zahlédl dnes ráno. Nedělal jsem si iluze o tom, kde a jak skončili. Gilbert byl mnohem větší a určitě měl po dlouhé noci strávené ve vaně veliký hlad.

Ještě víc mě ale překvapila jeho pracovitost a i vkus, pokud u pavouků můžeme o něčem takovém mluvit. Sám upředl v okně síť z velmi jemné pavučiny, uspořádané však do různě velkých ok, tvořících nádherný vzor. Ano, jedině Gilberta bych mohl prohlásit za pravého potomka bájné Arachné.

Navíc bylo jasné, že síť není určena k lapání kořisti, tu Gilbert bezpochyby lovil rychlým během a možná i skokem, jak napovídaly jeho silné zadní nohy. Tahle pavučina byla něco jako letní altán, měla tři podlážky propojené spirálovitým tunýlkem a úplně nahoře, v rohu okna, si Gilbert zbudoval prostornou obytnou komůrku.

Nešetřil jsem slovy chvály na to skvostné dílo a Gilbert se při tom pyšně promenádoval po největší spodní podlážce svého domova.

„Tak hochu, je čas jít spát,“ rozloučil jsem se s ním, když na vesnici začala padat noc.

Zamával mi předníma nohama, tak jako ráno, a zmizel v útrobách svého příbytku. I já jsem se odebral do ložnice a usínal s blaženým pocitem, jak skvělého společníka mi do nového domova přihrála podivná náhoda či snad nějaká vyšší síla, jejíž podstatě obyčejný člověk nemůže porozumět.

 

Od té doby jsem Gilberta navštěvoval každý den a on mě každý den překvapil něčím novým. Během týdne stačil pochytat všechny ostatní pavouky ve stodole a též zkonzumovat jejich sítě. To, že třeba křižák žere vlastní nepotřebnou síť, jsem věděl dávno, ale že by pavouk pojídal sítě jiných pavouků i s jejich obyvateli, byl pro mě zcela nový poznatek.

Ještě musím dodat, že během týdne Gilbert utěšeně tloustl a po deseti dnech si zalezl do svého příbytku, aby se svlékl z příliš těsného skeletu.

Následujícího dne jsem byl potěšen tím, jak za tu dobu vyrostl. Dalšího dne zrušil své pavučinové sídlo a upředl zcela nové, větší a mnohem důmyslnější.

Přemýšlel jsem, čím se bude ve stodole živit, když po jiných pavoucích ani nějakém hmyzu už nezůstalo ani stopy, navíc mouchy ani pokoutníci již nebyla kořist hodná tak vzrostlého dravce. Ale následujícího večera Gilbert rozptýlil mé obavy a předvedl mi, jak neuvěřitelně rychlým výpadem dokáže ulovit myš. Pochválil jsem ho za ten výkon a on se opět pyšně promenádoval po největší plošině svého pavučinového hradu.

Uplynuly dva měsíce a během nich Gilbert čile lovil myši, které v hojných počtech obývaly stodolu. Třikrát se za tu dobu svlékl a vyrostl do úctyhodných rozměrů, kterými nedisponoval žádný jiný pavouk na světě. Na začátku léta byl v těle dlouhý půl metru a v rozpětí nohou měl téměř dvakrát tolik.

Když se jeden z mých sousedů začal shánět po ztraceném jehněti, začalo mi být jasné, že Gilbertovi už myši nestačí. Bylo ale nepřípustné, aby můj nový přítel – teď už jsem tak mohl Gilberta směle nazvat – běhal po nocích po vsi a lovil sousedům užitková zvířata. Rozhodl jsem se tedy promluvit mu do duše.

Vzal jsem si na to den dovolené a do stodoly jsem přinesl velikou obrázkovou knihu o zvířatech. Usadil jsem se vedle pavoučího příbytku a trpělivě Gilbertovi vyprávěl o tom, která zvířata jsou vhodná pro pavouka jeho formátu jako vhodný úlovek, která slouží lidem, a tudíž je lovit nesmí, a která další jsou zase jiným způsobem užitečná, a proto by se i jim měl vyhýbat. Během přednášky jsme si občas vyměnili pohledy a mně bylo zřejmé, že Gilbert vše pochopil a nebude třeba mu nic opakovat.

O správnosti mého přesvědčení mě ujistil hned následujícího dne, kdy v jeho síti uvízla jedna z vlaštovek, hnízdících v přilehlé nepoužívané garáži. Místo aby ji okamžitě spořádal, jak by to udělal každý nevzdělaný pavouk jeho velikosti, opatrně klepítky natrhl pavučinu a s nečekanou něhou pomohl předníma nohama ptákovi na svobodu.

 

V polovině léta, hned první den mé řádné dovolené, došlo v mém domě k velmi dramatické události. Jsem člověk opatrný, vždy zamykám vstupní branku a zásadně nedůvěřuji cizím lidem, ale toho dne jsem udělal chybu. V jakémsi dobromyslném rozpoložení jsem za soumraku vpustil na dvůr trojici mladých lidí se psem, kteří do vesnice zabloudili autem a požádali mě o nahlédnutí do mapy. Nechal jsem je čekat před vchodem a odešel do domu pro autoatlas, ale sotva jsem ho vyndal z knihovny, ti tři stáli za mnou. První z nich, na ježka ostříhaný zavalitý chasník, držel v ruce vyhazovací nůž a stejnou zbraní mi hrozila jeho nevkusně navoněná společnice se zrzavými vlasy staženými do ohonu. Třetí týpek si právě navlékal na prsty boxera. Nejsem žádný rváč, ale i kdybych byl, v tak malém prostoru bych se třem ozbrojeným lidem holýma rukama sotva ubránil.

„Naval prachy, dědku,“ sykl ten s nožem.

S tím dědkem mě urazil, zároveň mi ale připomněl další hendikep, který bych měl v přímé konfrontaci.

„Žádný peníze doma nemám,“ pokrčil jsem rameny.

„Kecáš,“ vyjel na mě ten s boxerem a než jsem se nadál, dostal jsem ránu do hlavy. Zajiskřilo se mi před očima a poroučel jsem se na koberec.

„Dělej, hajzle, naval ty prachy!“ kopla mě do ledvin dívka.

V tu chvíli se na dvorku zuřivě rozštěkala brazilská fíla, kterou si ti tři přivedli s sebou. Vzápětí nato však psí štěkot po krátkém bolestném kvíknutí utichl.

„Co je?“ otočil se ten s nožem a vyhlédl z okna. „Do prdele, ten čokl je tuhej!“

Chasník vyběhl z obýváku a na chodbu ho následovala i jeho družka.

„Roberte, co se tam děje?“ zaslechl jsem její nakřáplý hlas.

Na dvoře místo odpovědi cosi zašramotilo a pak se z chodby ozval nelidský jekot, který však ztichl stejně rychle jako před chvílí psí štěkání.

Třetí lupič otevřel dveře obýváku a ztuhl. Zrzka ležela na zemi, vypoulené oči jí lezly z důlků, z úst se jí hrnula bílá pěna, tělo se cukalo ve smrtelné křeči a nad ním se na pevných silných nohách vypínal Gilbert.

Nastalo ticho, do kterého zněl jen tikot nástěnných hodin a intenzivní cvakání zubů chlapce s boxerem.

Gilbert se rozvážně otočil a nahlédl do obýváku. První pohled věnoval mně a já v jeho očích uviděl něco jako soucit. Pak se dva temné stíny pavoučích sítnic zvolna přesunuly a Gilbertův pohled naplnila čirá nenávist.

Bandita couvl až k oknu a v rozkroku se mu začala rozpíjet velká vlhká skvrna. Chtěl jsem se pozvednout, ale zatočila se mi hlava a poroučel jsem se do mdlob. Ještě než mě temnota obestřela docela, Gilbert skočil.

 

Probudil jsem se před úsvitem, naplněn pocitem zvláštní lehkosti. Nic mě nebolelo a cítil jsem, že moje hlava je zabalená do něčeho jemného a příjemně hřejivého. Opatrně jsem to sundal. Nebyl to však obvaz, jak jsem se v první chvíli domníval, ale pavučina, upředená do tvaru dokonale padnoucí čepice. Byla velmi jemná, taková, do jakých pavoučí matky ukládají svá vajíčka.

Potom se mi vybavily události včerejšího večera. V obýváku jsem však byl sám a nikoho jsem nenašel ani na chodbě, ani na dvorku. Jen na zápraží ležely klíčky od auta, které mi připomněly, že bude třeba odstranit poslední důkaz přítomnosti povedeného trojlístku na mém dvoře.

Obstarožní Peugeot stál hned před vraty, a tak jsem ho zatlačil do stodoly, abych startováním motoru nevzbudil sousedy. Po nocích auto rozeberu a po kouskách je odvezu na šroťák. Sotva jsem zabouchl dveře Peugeotu, objevil se ve své síti Gilbert. Tvářil se starostlivě, ale když mě uviděl v plné síle, jen blaženě přivřel oči.

Potom popoběhl k vysloužilému secímu stroji, uloženému v rohu stodoly. Za ním v nejtmavším koutě ležely čtyři pavučinové zámotky, tři ve velikosti dospělého člověka a čtvrtý svými rozměry odpovídal vzrostlé brazilské fíle.

„Gilberte, doufám, že je spořádáš, než se po nich někdo začne shánět,“ otočil jsem se na svého přítele.

Spiklenecky na mě mrkl jedním okem.

„A moc ti děkuju, kamaráde,“ dodal jsem.

Gilbert se stydlivě pootočil. Ano, já bych to pro něj udělal taky.

 

Po dramatu se zločineckým trojlístkem se mé a Gilbertovo přátelství ještě více prohloubilo. Navíc jsem při pohledu na jeho stále důmyslnější sítě usoudil, že to, co dřímá někde v jeho nitru, není jen obyčejný vkus, ale skutečný umělecký talent, který je třeba podporovat a rozvíjet. Rozhodl jsem se tedy svému zvířecímu příteli věnovat mnohem více než doposud a zároveň vyzkoušet, jaké kulturní obory ho nejvíce zaujmou. A Gilbert mě opět těšil a překvapoval zároveň.

Velké zalíbení našel nejen v klasické hudbě, předčítání básní, ale i v tanečních rytmech. Dokonce si upředl pevnou pavučinovou podlahu, a když jsem mu z magnetofonu pustil třeba Jacksonovu Billie Jean, předvedl mi neuvěřitelnou pohybovou kreaci.

Za teplých letních nocí jsme zase chodili na vycházky do přilehlého lesa, kde si Gilbert čas od času ulovil koloucha nebo divoké sele. Dávno už přestal růst a k obživě mu nyní stačilo jen velmi málo

V zimě jsem mu pak při světle petrolejové lampy předčítal ze starých knih. S neuvěřitelným zaujetím naslouchal jak fantastickým románům, tak náročné poezii, a když byl dostatečně uspokojen kulturou, dal mi najevo, že touží poznat i jiné, skutečné příběhy. Postupem času jsem ho tedy prostřednictvím dalších knih obeznámil s pohnutou historií lidského rodu.

 

Čas na poklidné vesnici ubíhal zvolna, tak jako k nekonečnému oceánu plyne mohutná řeka. Dávno už jsem byl v důchodu a také na Gilbertovi jsem poznal, že začíná stárnout. Při lovu byl sice stále rychlý, nevyprchalo z něj ani nadšení pro taneční hudbu, ale jeho krok již nebyl tak jistý a temně hnědými chloupky na jeho obličeji prosvítaly první šediny.

V té době za mnou sám přišel do obývacího pokoje, což nikdy před tím neudělal, a po pečlivém zkoumání knihovny si vybral jeden ze starých ohmataných svazků. Byly to Staré řecké báje a pověsti. Listoval jsem knihou, on seděl vedle mě a prohlížel si honosné ilustrace, až mi konečně jemným pohybem makadla naznačil, který příběh chce přečíst.

Četl jsem mu ho pak ještě mnohokrát, dávnou báji o stařečkovi Filemonovi a jeho milované ženě Baucis, jejichž jediným přáním bylo zemřít ve stejný okamžik, aby nemuseli truchlit jeden pro druhého. I já si často přeji, abych, až přijde čas, odešel z tohoto světa v té samé chvíli jako Gilbert, a jsem přesvědčen, že stejnou touhou je naplněn i můj nejlepší přítel, možná jediný opravdový, kterého jsem za svůj život poznal.