Čipová karta zdravotní pojišťovny s tichým zavrčením zmizela ve štěrbině, v zámku dveří to tiše klaplo a na displeji se rozsvítil nápis: Vstupte.

Vlado zatlačil na plastové madlo, udělal krok kupředu, ale potom se zarazil. Za dveřmi ho nečekal další diagnostický robot, tak jako několikrát před tím. Stál na prahu ordinace, která vypadala jako vystřižená ze starých lékařských seriálů, a vedle dřevěného stolu stál skutečný lékař.

Překvapení se obratem ruky změnilo v děs. Pokud by se jeho zdravotní problémy daly vyřešit, pokud by trpěl sebevážnější chorobou, ale byla by alespoň šance na vyléčení, poradil by si s tím některý z robotů. Skutečný lékař byl v této době poslem smrti.

„Dobrý den, pane Michaliči, posaďte se,“ vyzval ho lékař vlídným hlasem.

Vlado se jako opařený posadil na okraj křesla a letmo si prohlédl lékaře. Štíhlý padesátník, na pěšinku učesané šedivějící vlasy, velké brýle s kovovými obroučkami, ošoupané džíny a zelená košile, přes to jen ledabyle přehozený bílý plášť s visačkou. Mudr. Ján Rybár, stálo na ní.

„Promiňte, pane doktore, čekal jsem, že bude třeba dalších vyšetření, než se dozvím diagnózu,“ vypravil ze sebe Vlado v naději, že všechno snad ještě bude jinak, než se v první okamžik zdálo.

„Vyšetření, na kterých jste byl, mi už stačí.“

„Je to zlé?“

„Kdyby nebylo, poradil by si s vámi některý z těch dokonalých strojů,“ řekl doktor Rybár.

„Co mám za nemoc? A kdy zemřu?“ vypravil ze sebe Vlado.

„To, čím trpíte, není nemoc v pravém slova smyslu.“

„A co to tedy je?“

„Dalo by se říct, že určitý druh psychické indispozice.“

„Psychická indispozice?“ podivil se Vlado. „Ale to je nesmysl. Já se cítím naprosto v pohodě. Tedy až na to, že mi občas bolí na prsou, nemůžu popadnout dech v posilovně a v noci mi hučí v uších. A ještě pár podobných věcí k tomu, které jste si určitě přečetl ve zprávách diagnostických robotů.“

„Symptomy, které jste mi popsal, nesouvisejí s žádnou chorobou, kterou by dokázal diagnostikovat některý z robotů. Po fyzické stránce jste naprosto zdráv. Takže zbyla možnost, že původ potíží je ve vaší psychice. Srovnání s jinými případy to potvrzuje.“

„Srovnání s jakými případy?“ nakrčil čelo Vlado.

„Víte, pane Michaliči,“ posadil se doktor Rybár za stůl, „pracuji na téhle, řekl bych v uvozovkách chorobě už patnáct let. Příznaky jsou vždy stejné, také byl vždy stejný další průběh a stejně tak konec.“

„Jaký konec?“ zašeptal Vlado.

„Sebevražda.“

„Ale já jsem nikdy ani nepomyslel na to, že bych se zabil! To ani omylem!“

„Já vím. Zatím jste na to nepomyslel. Ale za rok, za dva to uděláte. Jen tak, najednou, bez důvodu. Všichni to udělali.“

„A přišel jste na to, v čem je příčina té v uvozovkách nemoci, jak tomu říkáte?“

„Možná.“

„To je divná odpověď od lékaře v dnešní době.“

„Myslím si, že jsem na to přišel, ale nejsem si jistý. Každý další pacient mi může moji domněnku vyvrátit.“

„Prozradíte mi tu příčinu?“ zeptal se Vlado.

„Zatím ne,“ zklamal jeho naděje doktor Rybár. „Chtěl jsem se s vámi jen osobně setkat a říct vám o vašem problému. Je to důležité. Možná to v budoucnu bude mít na váš zdravotní stav pozitivní vliv.“

„To každý lékař dneska mluví v takových hádankách?“

„Každý asi ne, ale já vám v tuhle chvíli opravdu víc říct nemohu. Jen to, že bude potřeba našich dalších osobních setkání.“

„Kdy mám tedy přijít?“

„Dám vám včas vědět, pane Michaliči,“ řekl doktor Rybár. „To je vše, co jsem vám dnes chtěl říct. Těším se na další setkání.“

„Na shledanou, pane doktore,“ sotva ze sebe vypravil Vlado, když opouštěl ordinaci.

 

Tiché vrnění motoru elektromobilu ustalo, vůz zabočil do odstavného pásu a zastavil se.

„Copak je?“ přelétl Vlado zrakem informační monitor vozidla a potom vyhlédl ven.

Na jednu i na druhou stranu se do nedohledna táhl tunel jedné z Magistrál – zastřešených silnic, propojujících všechna Města.  Města a Magistrály – to byl svět, ve kterém se Vlado narodil, ve kterém strávil dětství, vychodil školu, našel si zábavu, práci, manželku, v němž založil rodinu. Důmyslně vyřešené, energeticky soběstačné aglomerace, ukryté pod gigantickými plastovými kupolemi, počítačem řízené podnebí, stejně dlouhý umělý den a stejně dlouhá noc, téměř nulová kriminalita a zároveň přiměřený dostatek všeho, co člověk potřeboval k životu. Ráje, o kterých lidé snili dlouhá staletí. Edeny, propojené Magistrálami s naprosto bezpečnými silnicemi, po kterých bylo možno cestovat v automaticky řízených elektromobilech. Žádné nehody, žádné riziko, žádná zdržení, stejně jako Města vše naprosto spolehlivé a dokonalé.

„Pane Michaliči, je nám velmi líto, ale musíme vám oznámit, že váš elektromobil má poruchu, kterou není možné odstranit z našeho centra. Prosíme vás tedy o chvíli strpení. Náhradní elektromobil bude automaticky doručen na vaši pozici dnes v sedmnáct hodin deset minut. Děkujeme za pochopení.“

Vlado pohlédl na hodinky a bezmocně rozhodil rukama.

Pět minut po páté odpoledne, když teď je půl desáté ráno? To tady mám celý den sedět a čumět na reklamy? Asi budu muset...

Udělal si v sedadle co největší pohodlí a zapnul holografický zobrazovač, který před jeho vozem začal vytvářet nespočet různých příběhů. Všechny měly jediný cíl – přesvědčit diváka, aby si koupil zboží, které v nich hraje hlavní úlohu. Vydržel se dívat sotva deset minut, potom zapnul palubní internetový prohlížeč a proklikával stránky uložené v seznamu oblíbených. Nakonec přístroj vypnul a jen bezmyšlenkovitě zíral do prázdna.

Po chvíli jeho pozornost upoutalo něco jiného, zdánlivě obyčejného.

To něco byly dveře.

Konstruktéři Magistrály je vsadili mezi dva nosné oblouky, aby jimi v případě nouze bylo možné opustit tunel. Vlado si nepamatoval, že by někdy nouze tohoto druhu nastala. Ale kdyby se tak stalo, měl by to k nim jen pět kroků.

I nápis na nich se odsud dal lehce přečíst: Únikový východ.

Po chvíli si všiml, že se ještě něčím liší od všech dveří, které za svůj život viděl. Místo ergonomicky tvarovaného plastového madla měly kliku.

Čím déle na ně zíral, tím víc ho přitahovaly a probouzely v něm nutkání porušit dopravní předpisy, odklopit průhledný kryt kabiny elektromobilu, vystoupit, otevřít je a podívat se, co je za nimi.

Co by za nimi asi mohlo být? Vyčkávací prostor, jaký znal z příruček a školení o nouzových situacích. Rozlehlá hala s lehátky, židlemi a skříněmi naplněnými vším potřebným pro přežití doby potřebné pro příjezd záchranných jednotek.

Ale i představa prostoru, který sice znal do posledního místečka z manuálů a hologramů, ale nikdy jej neviděl na vlastní oči, ho stále více nutila to udělat. Navíc se přidal pocit určité rezignace. Jaký problém je pokuta za dopravní přestupek, když mu podle doktora Rybára zbývá možná jen rok života?

Zvedl tedy kryt a vystoupil z elektromobilu.

Když stanul na asfaltu odstavného pásu, neušly mu udivené pohledy lidí, kteří právě projížděli kolem. Nepamatoval si, že by nastal případ, aby někdo zastavil s elektromobilem uprostřed Magistrály a tam vystoupil.

Za dveřmi bylo přesně to, co čekal.

Chvíli se rozhlížel, potom se pořádně protáhl, udělal pár dřepů a kliků a nakonec zůstal stát uprostřed haly a díval se na další dveře. Konstruktéři je umístili přesně naproti dveřím vedoucím na Magistrálu a jejich smysl byl snadno pochopitelný. Každý vyčkávací prostor musí mít skutečný únikový východ pro případ, že by se v něm sešlo víc lidí, než je schopen pojmout.

Vlado rázným krokem zamířil ke dveřím, ale před nimi se zarazil.

Otevřít pouze v případě naplnění Vyčkávacího prostoru.

Tentokrát se ho zmocnila opravdová zvědavost. Za těmito dveřmi už nemůže být další místnost, to by o ní musel vědět. Ještě hodnou chvíli zápasil s vrozenou disciplínou, která mu bránila porušit instrukci na informační tabulce. Potom vyplula z hlubin jeho paměti vzpomínka na dětskou hru Hádej, co se změnilo. Stálo se při ní se zavřenýma očima uprostřed pokoje a druhý hráč změnil nějakou drobnost. Kdo potom změnu poznal za nejkratší dobu, vyhrál. Co si ji zahrát znovu, když už možná není co ztratit?

Stiskl kliku, zavřel oči, otevřel dveře a udělal tři kroky dopředu.

Pod nohama pocítil něco jako měkký koberec, a tak se zastavil, ale oči měl stále zavřené. V první chvíli měl dojem, že se nezměnilo nic, ale po chvilce i se zavřenýma očima začal vnímat změnu. Začal vnímat něco, co kolem sebe nikdy necítil tak intenzivně. Prostor. Ne tunel Magistrály, ne kupoli Města, ale opravdový prostor, který sahá daleko, nesmírně daleko, až za hranice lidské představivosti.

Otevřel oči a zatajil se mu dech.

Nad hlavou se mu klenula obloha. Skutečná obloha.

Nemohl se na ni vynadívat. Dlouho stál se zakloněnou hlavou a zíral do její šmolkové modři. Ne, tam není žádná hranice, žádný strop, žádná zeď. Jen nekonečný, bezedný prostor.

Když se nabažil dosud nepoznaného opojení, rozhlédl se po krajině. Na první pohled mu nepřipadla zvláštní. Z hologramů znal mnohem úchvatnější scenérie, než údolí s potokem, za kterým se zvedaly oblé lesnaté kopce. Po chvíli si ale všiml, že nedaleko odsud, na břehu potoka stojí dřevěná chata.

Tady také někdo bydlí?

Zvědavost opět zvítězila, a tak vykročil dolů ze svahu. Zastavil se až na zápraží chaty a sáhl po klice.

„Vítejte, pane Michaliči.“

Trhl sebou a prudce se otočil. Za ním stál muž, se kterým se poprvé setkal dnešního rána na místě, které si nepřál navštívit nikdy v životě.

„Doktor Rybár?“ podivil se. „Co tady děláte?“

„Čekám na vás.“

„Prosím?“

„Já vím, že dnešek vám přináší samá překvapení. Raději se k nim posadíme, co vy na to?“

Vlado mlčky přikývl.

Obešli chatu a usadili se do ratanových křesel, postavených na prostorné terase.

„Jak jste věděl, že přijdu?“

„Nevěděl jsem to. Ale doufal jsem.“

„Porucha mého auta tedy nebyla náhoda?“

„V našem světě neexistují náhody,“ ukázal doktor k Magistrále. „Neexistuje tam riziko ani nebezpečí. Ale není tam skutečná obloha.“

„To je tedy moje nemoc? Touha po skutečné obloze?“

„Dalo by se to tak říct,“ pousmál se doktor radostí nad Vladovým úsudkem. „Lidé se nestali lidmi ve Městech ani na Magistrálách. Stali se jimi v lese, v savaně, na místech plných rizik a nebezpečí. Stali se lidmi pod touhle oblohou. To se nedá vymazat.“

„A co mám tedy podniknout?“ zeptal se Vlado, „abych jednoho dne neudělal to, o čem jste mluvil? Opustit náš svět?“

„To není třeba. Stačí jen občas použít únikový východ.“

„Ale vy jste řekl, že to stejně všichni udělali.“

„Dlouho jsme spolu s několika kolegy hledali řešení. Přesvědčovat člověka, který je zvyklý na život ve Městě, aby hledal únik venku, ale nemá smysl. Nikdy jsme nikoho nepřesvědčili. Vliv všeho, co nás tam drží, je příliš silný. Až jsem dostal nápad s dveřmi a s obyčejnou lidskou zvědavostí. A teď mám pár dobrých přátel, kteří mě tu občas navštěvují. Funguje to tak už víc než deset let.“

„A co kdybych ty dveře neotevřel?“

„Všichni je otevřeli,“ usmál se doktor Rybár.

Vlada zaplavil pocit úlevy, jaký dosud nepoznal. Bude žít.

Ještě dlouho pak seděl na terase, kochal se krajinou i bílými oblaky, popíjel kávu a pochutnával si na domácím štrúdlu, který doktor přinesl od své dcery. Teprve když se začalo stmívat, vydali se společně ke dveřím, za kterými byl svět, který znali. Svět, kterému k dokonalosti scházela jen drobnost – návod k použití únikového východu.