Ve vesmíru nikdo neuslyší tvoje „Kurva!“
Nákladní kosmická loď Yucatan,
blízká oběžná dráha planety Jupiter,
275 let po zahájení kolonizace vesmíru
Den první
„Royi, chytej!“
Kapitán Roy Donner chňapl po čipové kartě a strčil ji do kapsy letecké uniformy. „Tady máš klíčky od mojí mašiny,“ vtiskl potom Sergeji Totmjaninovi do dlaně kovový kroužek s jinou čipovou kartou, bez níž byl i nejmodernější bojový raketoplán jen detailně propracovaným muzejním exponátem.
„Jak se má Viki?“ zeptal se Sergej.
„Dobře. A jak se má Anastázie Ivanovna?“
„Taky dobře.“
„Tak fajn, kámo. Za měsíc u tebe na dače. Posedíme, pojíme, popijeme.“
„Jasně Royi. Hodně štěstí,“ plácl ho Sergej po rameni a ve chvílích, kdy se za jeho přítelem zavíral nástupní můstek raketoplánu, dodal: „A jídla máš plnou lednici!“
„Díky, Sergeji. Taky hodně štěstí.“
Můstek se hladce zavřel, uzávěry zaklapaly a Roy zapadl do pohodlného pilotního křesla. Na tenhle okamžik se těšil celý měsíc jako malý kluk. Konečně si v opravdovém vesmíru zalétá s A-104, nejmodernějším kosmickým strojem, kterým disponuje Vojenské letectvo planety Země.
Na oběžnou dráhu Jupitera ho právě přivezla mexická nákladní loď Yucatan a Royovým úkolem bylo dopravit ho do jednoho z hangárů mateřského křížníku Hector. Jak jednoduchá akce. Čtyři dny letu jedním směrem se starou mašinou a další čtyři dny letu opačně s fungl novým strojem. Jen se to všechno seběhlo kapánek ve spěchu, jelikož Yucatan vystoupil z hyperprostoru na jiné dráze, než bylo ohlášeno, a Roy si sotva stačil sbalit věci na cestu. Prostě Mexičani – co od nich čekat.
„Yucatane, tady Tango čtyři jedna, jsem na pozici, spouštím palubní systémy a žádám o povolení ke startu.“
„Tango čtyři jedna, tady Yucatan, povolení uděleno.“
Pracoviště pilota v novém stroji se od kokpitu důvěrně známého A-96 lišilo jen v detailech, a tak pro zkušeného kapitána nebyl problém věnovat se několika úkonům najednou. Poslepu zastrčit do štěrbiny čipovou kartu, zavřít její kryt, druhou rukou spustit gravitační generátor a při tom vyhodnotit data na monitoru navigačního počítače.
Jasně, času není nazbyt, Yucatan se Hectoru vzdaloval každou vteřinou o tisíce kilometrů. Jakékoliv prodlení tak prodlouží dobu, na kterou bude třeba zapnout anihilační motory, aby na přiblížení k mateřskému křižníku stačily rozumné čtyři dny. A palivové články jsou zatraceně drahé.
„Yucatane, tady Tango čtyři jedna, napětí na katapultu v normě, uzávěry můstku uvolněny, vrata hangáru otevřena, zahajuji start!“
Elektromagnetický katapult vymrštil stroj vzhůru proti umělému gravitačnímu poli lodě a za okénky se objevil vesmír.
„Tango čtyři jedna pro Yucatan, start proveden, zahajuji navádění na přibližovací dráhu k mateřské lodi.“
„Yucatan rozumí. Hodně štěstí, Royi!“
„Vám taky hodně štěstí, kluci mexikánský!“
Dunění anihilačních motorů utichlo a Roy se opět hodnou chvíli věnoval studiu údajů na monitoru navigačního počítače.
Paráda. Do kontaktu s Hectorem zbývá devadesát dva hodin, takže do téhle normy se vešel a ještě stačil domluvit posezení na Sergejově dače. Yucatan je také dost daleko na to, aby jeho kapitán mohl bezpečně zažehnout anihilační motory a zahájit zrychlení nezbytné pro vstup do hyperprostoru.
Představa vzdáleného a málo probádaného vesmíru, do kterého směřoval mexický nákladní kolos, vzbudila v Royovi smíšené pocity. Na jedné straně byl rád za bezpečí sluneční soustavy, prošpikované tisícovkami sond, družic a navigačních majáků, ale na druhé straně se v něm na chvíli probudila touha po opravdovém dobrodružství. Nakonec ale převládla spokojenost nad stávající situací a představa blížících se radostných událostí.
Nejvíce vzdáleným potěšením bylo setkání s Viki, ztřeštěnou novinářkou, ale hodnou a vlídnou dívkou, se kterou se dá prožít dobrodružství kdekoliv. Druhou, o něco bližší radostí byl nástup na řádnou dovolenou a tou úplně nejbližší představa oběda.
Jak to říkal Sergej? Jídlo máš v lednici? A kdepak je v téhle mašině lednice?
Zvedl se z pilotního křesla a odešel do chodby mezi pilotní kabinou a přestupovou komorou. Lednice byla na pravoboku, hned vedle dveří do skromňoučké kapitánské kajuty, přesněji řečeno kóje s palandou, maličkým stolkem a skříňkou na osobní věci. Naproti ní byly dveře vedoucí do kajuty druhého pilota a operátora, a vedle nich mohutný trezor se zbraněmi. Následovala další dvojice dveří, skrývající zařízení nutná v každém pilotovaném stroji – miniaturní sprchový koutek a stejně útulnou toaletu.
Roy nahlédl do obojího a pak pohledem poměřil lednici. Vypadalo to, že za jejími bytelnými dveřmi je víc místa než v obou naposled zmíněných místnůstkách dohromady. Konstruktéři prostě vědí, co je opravdu důležité.
Zatáhl tedy za madlo a otevřel dveře. Oči se mu rozzářily při pohledu na barevnými obrázky potištěné plechovky s nejrůznějšímu lahůdkami. Byly v regálech lednice pečlivě vyrovnané jako vojáci nastoupení na přehlídce, to aby se jich do těchto poněkud chladných kasáren vešlo co nejvíc. Asi po čtvrthodině přemýšlení vybral Roy sérii plechovek, jejichž obsah se rovnal obědu v luxusním hotelu. Seřadil je na poličku nad lednicí, ze skříňky zapuštěné ve stěně vyndal několik plastových misek a začal se shánět po příborech. Záhy však zjistil, že jediné nářadí na palubě, se kterým se dá konzumovat jídlo, je balíček jednorázových plastových příborů, uložený ve skříňce vedle misek. Sice ho to poněkud rozladilo, byl zvyklý na svoji starožitnou nerezovou lžíci, ta však zůstala na Hectoru v jeho cestovní kabele a s ní ještě spousta jiných užitečných věcí. Na co s sebou ale na tak krátkou a bezrizikovou akci tahat kabelu, když vše potřebné je na palubě?
Tak, a teď už jenom otvírák.
Ten však vedle plastového nádobí chyběl. Stejně tak chyběl v igelitce, kterou si Roy vzal na cestu místo kabely. Na kavalec v kapitánské kajutě z ní vypadlo jen rezervní prádlo, telefon a balíček vojenských sucharů.
„Tak kampak si pánešek schovává otvírášek na tak dobroušký konzervišky?“
Otázka položená v těchto okamžicích zcela imaginárnímu majoru Sergeji Totmjaninovi se však záhy ukázala jako velmi těžko zodpověditelná.
Royovi se otvírák nepodařilo nalézt ani v žádné ze dvou kajut, ani ve sprchovém minikoutě, ani na miniminitoaletě, a dokonce ani ve schránkách pod sedadly v pilotní kabině. Ty byly prázdné, až na jednu drobnost. Pod pilotním sedadlem objevil kapitán prázdnou láhev od vodky.
„Teda, Sergeji! To ti velitelství toleruje, tady chlastat?“
Když ji však zvedl před obličej, uviděl, že v ní není vodka, ale smotaný list papíru. Vytáhl zátku, vysypal z lahve arch a rozvinul ho.
Stálo na něm: Pokud jste mladá a krásná pilotka bojového raketoplánu a toužíte po nezadaném a dobře zabezpečeném konstruktérovi, volejte na toto číslo... Značka – dohoda jistá.
„Hmmm, originální. Ale kusem papíru konzervu neotevřu. Krucinál, mít tak nůž, šroubovák nebo něco podobnýho.“
Znovu se pustil do podrobné prohlídky raketoplánu a tentokrát nahlížel i do míst, do kterých piloti obvykle nenahlížejí. Musí tady přece být nějaké nářadí, se kterým mechanici opravují rozbité přístroje.
Nebylo.
Tak holt konzervičku otevřeme o nějakou ostrou hranu. Co na tom, že to tady možná trochu zasviníme.
Dlouho bezradně bloumal po palubě dokonalého kosmického letounu. Stroje bezchybně splňujícího bezpečnostní předpis, že na jeho palubě nesmí být žádný ostrý roh ani hrana, o kterou by se mohla zranit posádka. A i všechny oblé hrany mají ještě bezpečnostní polstrování.
Tak tedy otevřít jednu konzervu o druhou.
Položil na podlahu plechovku se sekanou z leguána, jako nástroj k otevření se rozhodl použít o něco menší plechovku s řízky z kapybary a jako kladivo největší plechovku s pštrosí paštikou. Když přiloží hranu malé plechovky k okraji víčka větší plechovky a tou největší do toho pořádně majzne...
Kilovka pštrosí paštiky odskočila od sekané z kapybary, jako by byla gumová.
Posadil se na podlahu a zkusil to znovu. A ještě jednou a ještě pětkrát a ještě desetkrát.
„Do hajzlu!“
Odhodil nepoškozené plechovky na podlahu a zíral do otevřené lednice.
„To přece není možný, že se k tomu žrádlu nedostanu!“
Ale je to možné. Tyhle konzervy „sdělané v Rossiji“ jsou stavěné na to, aby se za letu klopily rovnou z nákladových ramp obřích Antonovů a sypaly kolem základen ruských těžařů a průzkumníků, kde si je pak každý podle potřeby sebere. Na co mrhat penězi za bedny a padáky, když k nerozbitnosti stačí půlmilimetrová fólie ze syntetické pavučiny, napařená na vnitřní stranu plechovky. Ta nádobu dokonale chrání před proražením či jen pouhou deformací o jakýkoliv tupý předmět a dá se propíchnout jen ostrou špičkou otvíráku nebo nože.
„Krucinál, Sergeji, kam jsi schoval ten podělaný otvírák?“
Jasně, zeptáme se Sergeje.
Hlavní informační monitor na palubní desce vychrlil strašlivou zprávu. Ne, Země nebyla smetena z oběžné dráhy palbou klingonských křižníků, to jen kosmická loď Yucatan před pouhopouhými třemi minutami uskutečnila přestup hyperprostorem.
A to mexikánský vědro má v hajzlu výkonový stupeň interdimenzionálního komunikátoru a do dosahu první retranslační stanice se dostane... se dostane...
Roztřesené prsty rejdily po dotykovém displeji a z Katalogu letů kosmických lodí se snažily vydloubnout životně důležitou informaci.
...se dostane za pět dní, šest hodin a sedm minut...
Nadechl se, aby hlasitě zaklel, ale potom jen zhluboka vydechl. Ne, zlost není cesta k sytosti. Musí vymyslet náhradní plán.
Vyskočil z křesla, vtrhl do kapitánské kajuty a popadl balíček s vojenskými suchary. Spočítal je, pak podruhé, potřetí, ale pod průsvitným pergamenovým obalem jich ne a ne přibýt. Dvanáct sucharů. Dvanáct atomkeksů bez chuti a zápachu, tvrdých a zároveň houževnatých, poživatelných jen s největším sebezapřením, a on o nich má přežít následující čtyři dny? S jedním sucharem k snídani, s druhým k obědu a třetím k večeři, pokud dobře počítá? Ne, naštěstí počítá špatně, dnes už snídal, tak si k obědu může dát dva. Nebo jeden a půl a pak jeden a půl k večeři. Pěšky jako za vozem.
Jeho pohled utkvěl na dveřích trezoru se zbraněmi.
Ne, ne, tohle pusť z hlavy, kapitáne. To ti ani Frank nevyžehlí.
Ale co když je tam něco ostrého, třeba prázdný zásobník, s jehož rohem by se dala prorazit nějaká z těch prokletých plechovek?
Ne, ne a ne...
K obědu snědl dva suchary, protože večer určitě najde otvírák, a pak se uložil k odpolednímu spánku. Kdo spí, ten jí.
Večer ale bylo v raketoplánu všechno stejné. Neobjevil se žádný otvírák, nepřibyl žádný suchar, jen zlomyslný Jupiter mu nahlížel svým velkým rudý okem do prázdných misek. Také přísloví se ukázalo jako lživé a noc byla tudíž dlouhá, bezesná a velmi, velmi hladová.
Den druhý
Ráno bylo ještě hladovější a jen tenčící se balíček sucharů zachránil Roye od nejhoršího.
Takhle to dál nejde! Jestli tady budu sedět jako výkonový tranzistor na chladiči a doufat, že se stane zázrak, samovolně umřu hlady a ani si nevšimnu, že jsem mrtvý. Potřebuju radu. Nějakou radu, jak se bez otvíráku dostat do zpropadený ruský konzervy.
Internet!
Jedno ťuknutí do klávesnice a na dosah ruky jsou informace ukryté ve všech počítačích vesmíru. To by bylo, aby někdo nepublikoval radu, jak otevřít konzervu bez otvíráku na konzervy.
Fajn, takže heslo: Konzervy.
Royovi se protočily panenky, když uviděl číslo označující počet nalezených odkazů. Ne, do tolika ho nenaučili počítat ani na letecké akademii.
Takže jinak: Konzervy + Otevřít.
Počet odkazů se velmi výrazně zmenšil, leč stále to bylo úctyhodné číslo v řádu desítek miliard.
Tak ještě jinak: Konzervy + Otevřít + Nouze.
Počítač se zobrazením výsledků váhal neuvěřitelně dlouhých sedm a půl milisekundy, a když byl s evidentně nejnáročnější vyhledávací operací všech dob hotov, Royovi se znovu protočily panenky.
Na hledanou kombinaci výrazů nebyl nalezen žádný odkaz.
Má to snad znamenat, že když má někdo konzervy, nemůže mít nouzi?
Ale může! A jakou!
Roye se zmocnilo nepřekonatelné nutkání zadat do zaměřovacího systému souřadnice sídla Poskytovatele sítě a pak labužnicky stisknout spoušť částicových dezintegrátorů. Nakonec ale od vražedných záměrů upustil a zavřel prohlížeč.
Hodnou chvíli s otráveným výrazem pozoroval spořič na hlavním monitoru. Tvořil ho obraz akvária s pestrobarevnými korály a vrakem staré plachetnice. Akorát místo rybiček v něm plavaly maličké atomové ponorky a co chvíli některá z nich odpálila raketu či torpédo.
Fajn, až se hlady zblázním, místo lítání se budu věnovat programování spořičů monitorů. Co na tom, že svůj zásadní význam ztratily už na začátku jednadvacátého století s nástupem plochých monitorů, které vlastně žádný spořič nepotřebují?
Dopoledne se Royovi podařilo alespoň zčásti prospat, pak poobědval další suchar a odpoledne se rozhodl vyplnit počítáním hvězd za levým předním okénkem.
Probudil se strhnutím a v první chvíli vůbec nechápal, kde je. Kručící žaludek ho však velmi rychle přivedl do obrazu.
Mrkl na hlavní informační monitor a potom zrakem sklouzl do jeho pravého spodního rohu. Hodiny ukazovaly šestnáct hodin patnáct minut všeobecného palubního času. Ten se shodoval s časem v hlavním městě Spojených států Washingtonu D.C.
Jó, Washington D.C., tam je jim hej. Mají tam obchoďáky plný žrádla a jednu krásnou holku jménem Viki Anderssonová. Copak asi teď dělá? Touhle dobou už by mohla být z práce doma. Co jí takhle zavolat? Zrovna ona by mohla znát nějaký fígl… To je ale nápad!
Uvelebil se v kapitánské kajutě, na stoleček si postavil interdimenzionální komunikátor s displejem a kamerou a ťukl do klávesnice. Hned nato se na monitoru objevila místnost v bytě Viki Anderssonové, o které Roy v posledních dvou dnech snil jako o ničem jiném na světě. Nebyla to ani ložnice, ani koupelna, nýbrž kuchyně. Viki měla telefon jako vždy pověšený na háčku s ručníky a kamera přístroje zabírala nejen veškeré vnady novinářky, ale především elektrický sporák, na kterém si dívka právě chystala pozdní oběd.
„Jé, ahoj Royi!“ jukla do kamery. „To jsem ráda, že tě vidím! Moc se mi po tobě stýskalo!“
Mně po tvojí kuchyni taky, kotě.
„Ahoj Viki, ani si nedovedeš představit, jak mně!“
„Ty jsi ještě někde na cestách, co?“ nakrčila čelo, když si lépe prohlédla obraz na monitoru přístroje.
„Jo, ještě se bincáme kolem Jupitera.“
Roy letmo přelétl očima po jejích křivkách, které ještě zdůrazňovalo tenké bílé tílko a šortky stejné barvy, tolik kontrastující s opálenou pletí. A vlasy měla ještě vlhké, zřejmě před chvílí vyběhla z koupelny.
Jeho pohled vzápětí sklouzl na sporák. Do háje, to je ale bašta! Očima se vpil do obsahu pánve, na které se smažily jakési ryby. A vedle v hrnci svůdně bublala bramboračka, v rohu monitoru byla vidět část stolu a na něm talířek se zákusky a nějaké ovoce, zřejmě broskve či nektarinky.
„Kdy se uvidíme?“ zeptala se a zamíchala bublající polévku.
„Nejvýš za týden se vracíme domů. Určitě za tebou přijedu, určitě ještě tenhle měsíc… Hele, co to tam vaříš na té plotně?“
„Myslíš v hrnci nebo na pánvi?“
„Ta pánev vypadá zajímavě.“
„To jsou steaky z lososa.
„Aha. A to sníš všechno sama? Hele Viki, že sis pozvala na oběd nějakýho cizího chlapa.“
„No dovol! Myslíš si, že bych se o tohle s někým dělila?“ zakřenila se do kamery.
Jasně že ne. Na to tě znám moc dobře.
„Poslouchej, Viki, jak tak koukám na tu nádheru, napadla mě taková věc. Mám tady v lednici jednu takovou konzervu. Dostal jsem ji od kamaráda. Je v ní nějaká sekaná z leguána nebo něco takového. Víš, chtěl jsem to ochutnat…“
„Ty máš sekanou z leguána?“
„Je na tom něco divnýho?“
„Hrozně špatně se shání. Jednou jsem ji koupila, když jsme byli se štábem dělat reportáž na Sibiři. Stačilo ji jenom vyklopit na talířek a ohřát v mikrovlnce. Ale já jsem si zrovna tu sekanou z leguána pěkně vylepšila. Povím ti jak. Jestli tam máš taky nějaké koření a třeba čerstvý pórek…“
„Viki, prosím tě zadrž! Popíšeš mi to někdy jindy. Zrovna mi přišla zpráva, že se mám ozvat komandérovi, tak budu muset za chviličku končit. Mně by stačilo to jenom ohřát, ale mám s tou konzervou jiný problém. Nedaří se mi jí otevřít…“
„Prosím?“
„Nedaří se mi ji otevřít. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli neznáš nějaký fígl, jak na to.“
„Zkus otvírák,“ řekla Viki s kyselým výrazem v tváři.
„Já nemám otvírák.“
„No tak ji propíchni nožem. Můj táta to takhle dělá, když chodí střílet na asfaltové holuby. Dělají si tam svačiny z konzerv a taky věčně nikdo nemá otvírák.“
„Viki, já nemám nůž.“
„No tak něčím jiným ostrým. Šroubovákem třeba. Určitě tam máš nějaké nářadí. Nebo ne?“
„Ne.“
„Zkus najít nějakou radu na internetu… aha, tak to už jsi zkoušel…“
„Poslouchej Viki, nedělej si s tím hlavu, já tady mám spoustu jiných věcí k jídlu, napadlo mě to jen tak ze zvědavosti.“
„Ve Skautu jsme se učili akorát to, jak konzervu otevřít nožem. Víš, nám říkali, že každý správný skaut má mít nůž…“
Jo, každý správný skaut na světě má nůž! Taky ho má každá kuchařka, každý zahradník, každý houbař a taky každý Cikán, akorát velký kapitán slavný kosmický flotily Roy Donner ne!
„Promiň Viki, já už tě s tím nebudu obtěžovat. Musím se ozvat veliteli, nebo budu mít průšvih. Nech si chutnat. Ještě se ti ozvu. A posílám ti tááákhle velikou pusu!“
Ještě jednou se pokochal pohledem na steaky z lososa, zelňačku, zákusky a nektarinky a pak vypnul komunikátor.
Tak to je veliké zklamání! Nejen, že se nic nedozvěděl, ale ještě si podráždil chuťové buňky pohledem na tolik nedostupných lahůdek. Proč ještě někdo, hímlhergotrumcajselement, nepřišel na to, jak skrz hyperprostor prostrčit talíř se steaky z lososa?
No nic, jdeme na suchary.
Zítřek bude určitě moudřejší dneška.
Po velmi vleklém odpoledni a ještě vleklejším večeru začalo být Royovi jasné, že zítřek bude především mnohem hladovější.
Den třetí
Posnídal suchar a několikrát za sebou přepočítal ty zbývající. Ne, žádný nepřibyl. Samoplození je fakt výmysl. Ještěže překvapivě chutná Pepsi není zaletovaná v plechových sudech, to už by fakt musel sáhnout po zbrani.
Vyšel na chodbičku a zrakem se vpíjel do zdánlivě subtilních dveří trezoru. Stejně jako jiné sejfy, ukrývající opravdu důležité či opravdu nebezpečné věci byl i tento vybaven mechanickým zámkem s kotouči, připomínajícími prastarý šifrovací stroj Enigma. Kombinace byla uložena v palubním počítači a po složité proceduře se k ní mohl proklikat každý, kdo se honosil funkcí kapitána bojového raketoplánu. Jen bude později třeba vysvětlit důvod otevření trezoru náčelníkovi bezpečnostního oddělení.
Je hlad dostatečným důvodem k otevření trezoru se zbraněmi? Ano.
Roy se posadil k počítači a po dlouhých deseti minutách a zadání několika složitých kódů se mu podařilo zjistit kýženou kombinaci k mechanickému zámku. Potom s bušícím srdcem několikrát pootočil každým z devíti kotoučů, až se číslice a písmena v okénkách shodovala s tím, co svítilo na hlavním informačním monitoru.
Otočil kličkou, v trezoru to tiše klaplo a dveře se maličko pootevřely.
Teď už stačí jen zatáhnout za madlo a kouzelná jeskyně bude připravena vydat svůj největší poklad – útočný nůž nebo prázdný zásobník do pistole, prostě cokoliv, co má ostrou hranu, s jejíž pomocí se hladový kapitán konečně dostane k vytoužené maně...
„Ale ne!“
Roy bezradně zíral na obsah trezoru a do horoucích pekel proklínal ouřadu, který rozhodl o tom, jaká výzbroj bude k dispozici posádce nových raketoplánů.
Ve speciálních držácích se skvěla dvojice částicových dezintegrátorů a dvojice pepřových sprejů. Výzbroj, se kterou se dá buď vyhladit menší kolonie mimozemšťanů, nebo zahnat na útěk rozzuřený bernardýn, nic mezi tím. Ale především výzbroj, se kterou by se jen naprostý šílenec pokoušel otevřít konzervu.
Roy zaklapl dveře, téměř se slzami v očích pootočil kotouči zámku a pak začal vymýšlet věrohodný příběh o nutnosti otevření trezoru.
V tom bolestném a namáhavém rozjímání ho napadla geniální myšlenka.
Co alespoň zkrátit dobu, která ho dělí od vstupu do proviantem naládovaného skladu na Hectoru?
Zapálit znovu anihilační motory už nemůže, to by bylo úplně po prémiích. Navíc by je musel zapálit ještě jednou, aby před přistáním na mateřské lodi svůj stroj zase dostatečně zbrzdil, a to už by mu nevyžehlili ani všichni svatí.
Ale co takhle přimět posádku Hectoru, aby trochu přibrzdila svůj koráb?
Vyskočil z podlahy a nakrmil navigační počítač daty o parametrech drah obou kosmických lodí a zajásal. Kdyby komandér Olson opravdu hodně přibrzdil, zkrátí se doba letu téměř o celý den a on by se mohl už dnes velmi slušně navečeřet.
Jak to ale udělat a zároveň nebýt půlce vesmíru za debila, který nemá s čím otevřít konzervu?
Ďábelský plán uzrál v jeho mysli rychle, tak jak se zrání ďábelských plánů žádalo od muže s kvalifikací bojového pilota.
Po hodinové přípravě nastal okamžik realizace.
Úspěšnost plánu však do značné míry závisela na tom, kdo zrovna má v tuto chvíli na Hectoru službu v řídící centrále.
„Hectore, tady Tango čtyři jedna, příjem.“
„Tango čtyři jedna, udržujte rádiový klid podle směrnice sedmnáct!“
Aha, tak poručík Salzman. Horší to být nemohlo.
Poručík Salzman byl miláčkem vrchního velení kosmické flotily. Na palubu křižníku ho protlačil jeho vlivný strýc, ačkoliv Salzmanovy výsledky na akademii byly tak na funkci pomocného utahovače tkaniček letecké obuvi. Jenže někteří lidé se narodili pro kariéru a udělají ji, i kdyby čert na koze jezdil. Salzman si navíc časem vydobyl všelijaká privilegia, včetně toho, že s sebou na servisní palubě mohl vozit své dva psy – vzrostlou německou dogu Nelinku a meruňkového pudlíka jménem Darth Vader. Zde ale jeho smysl pro humor končil.
Roy nemohl Salzmana ani cítit.
Platilo to ale i opačně.
Asi před pěti lety se Salzman zúčastnil televizní vědomostní megasoutěže, vysílané nejen po celé Zemi, ale i v několika nejbližších koloniích. A ve velkém finále mu Roy coby přítel po telefonu poradil, že vynálezce kondomu se jmenoval Toširó Nachujaguma. Soutěžící tuto zákeřnost neprohlédl a k velkému pobavení především svého česky mluvícího příbuzenstva odpověď zopakoval do živého vysílání.
Ale i když je šance na úspěch nulová, dobrý bojový pilot musí započatou operaci dotáhnout do konce.
„Hectore, mám problém. Potřebuji, abyste zpomalili a počkali na mě. Považuji za nutné uskutečnit kontakt maximálně dnes ve dvacet dva nula nula.“
„Tango čtyři jedna, specifikujte, co se děje.“
„Na monitoru mám hlášení druhého záložního okruhu chladicího systému pohonné jednotky. Počítač hlásí, že konstanta alfa jedenáct cyklicky každé dvě minuty vždy po dobu jedné a půl milisekundy o čtyři a půl procenta překračuje povolenou mez. Počítač dále hlásí, že s každým překročením povolené meze této konstanty narůstá referenční napětí na sběrnici kontrolních čidel výtokové trysky číslo dvě. Provedl jsem výpočet a simulaci situace a dospěl jsem k výsledku, že zítra dopoledne v devět hodin a třináct minut dojde ke spuštění programu, který nastaví nové reference pro výtokovou trysku číslo dvě. Vzhledem k tomu, že do centrálního kontrolního systému dosud nebyl nainstalován aktualizační balíček číslo RJ 2336, považuji za možné, že nastavení nových referencí bude mít za následek destabilizaci prvního kontrolního okruhu výtokové trysky.“
Hlášení zůstalo hodnou chvíli bez odpovědi a zdálo se tak, že půlhodinová studie chybových hlášení a stejně dlouhé nacvičování přednesu výše zmíněného blábolu by navzdory nepřízni osudu přece jen mohlo přinést ovoce.
„Tango čtyři jedna, potvrzuji příjem, čekejte,“ ozval se konečně Salzman nejistým hlasem.
Roy si živě dovedl představit, jak mu teď cvaká prdelka, protože rozflákaný A-104 je po nevěře vlastní ženy to nejhorší, co může kariéristu od letectva potkat.
„Tango čtyři jedna, jste ještě na příjmu?“ ozval se Salzman téměř po čtvrt hodině nekonečného čekání, během nějž si Roy potichu přeříkal kompletní inventář proviantního skladu kosmického křižníku Hector.
„Hectore, jsem stále na příjmu.“
„Tango čtyři jedna, vámi uvedená závada nebude mít rozhodně vliv na destabilizaci kontrolního systému výtokové trysky číslo dvě. V podstatě mohou nastat čtyři situace. Za prvé může dojít k automatické korekci aktualizačního disku, za druhé může být vyřazena z provozu sběrnice kontrolních čidel výtokové trysky číslo dvě, za třetí by mohla být přenastavena maximální hodnota konstanty alfa jedenáct a nebo dojde k tomu, že budou zablokovány okruhy řídících servomotorů výtokové trysky číslo dvě. Žádná z těchto situací nemůže nijak ohrozit váš let. Pokračujte podle původního plánu, k setkání dojde zítra v jedenadvacet deset plus mínus jedna minuta. Konec.“
„Hectore, tady Tango čtyři jedna, rozumím. Konec.“
Hajzle jeden zasranej! Zejtra si nechám připravit k večeři ty tvoje čokly!
Zbytek dne se Roy rozhodl věnovat sledování dokumentárních filmů o vyšetřování leteckých katastrof. Obzvlášť ho zaujal díl o haváriích dopravních letadel typu Comet.
Hmmm, únavová trhlina...
Sakra, když to fungovalo tenkrát, mohlo by i dnes.
Někdy kolem třetí odpoledne si na podlaze chodbičky udělal co největší pohodlí a nachystal si sekanou z leguána, řízky z kapybary a pštrosí paštiku. Pokud bude s plechovkami o sebe bušit dostatečně dlouho, nějaká z nich přece musí povolit.
V deset večer, stále stejně hladový, dospěl k závěru, že současné konzervy konstrukční pevností značně převyšují historická dopravní letadla.
Den čtvrtý
Roye probudilo řinčení rozbíjeného okna.
Prudce se posadil na posteli a nechápavě se rozhlížel.
„Royi, co se děje?“
Vedle něj, na rozlehlém manželském lůžku seděla Viki.
„Tys rozbila okno, kotě?“
„Ne, já myslela, že ty...“
Vzápětí se spolu s příšerným zapraštěním rozlétly dveře a do ložnice vtrhla trojice chlápků. Jeden z nich držel v rukou dva pepřové spreje, druhý částicové dezintegrátory a třetí, oblečený v pruhovaném námořnickém tričku, svíral napůl prázdnou láhev vodky.
„Navalte žrádlo!“ zařval ten s odjištěnými pepřáky.
„Ale tady žádné jídlo není,“ namítl Roy.
„Kecáš!“ kopl jeho kámoš do dveří šatní skříně.
Roy uviděl, že to není šatní skříň, ale obrovská lednice s chromovanými ocelovými dveřmi a dokonalým zámkem typu Enigma.
„Máme hlad! Otevři to!“ zařval na Roye třetí týpek a pak si mohutně přihnul z lahve.
„Ale já neznám kombinaci.“
„Ale tvoje holka ji určitě zná, že jo?“
„Zná, ale neřekne,“ dupla si Viki, která mezi tím seskočila z postele a zády se opřela o dveře lednice.
„Jestli nevyklopíš kombinaci, ušmikneme tvýmu frajerovi uši!“ vyhrožoval ten s pepřovými spreji.
„Jak mu je ušmikneme? Přece nemáme nůž,“ podivil se jeho kamarád s dezintegrátory.
„Nůž nemáme, ale máme vodku!“ zařval třetí lupič, obrátil do sebe zbytek nápoje a potom udeřil lahví o dřevěné čelo postele.
Po zemi se rozlétly střepy a před Royovým obličejem se objevil nebezpečně špičatý zbytek lahve.
„Mám to!“
Roy sebou mrskl na kavalci a s temným zaduněním dopadl na podlahu kapitánské kajuty. Temnotu noci zahánělo jen mdlé červené světélko nad dveřmi, ale i to stačilo, aby si kapitán během zlomku vteřiny uvědomil, kde je, co se děje, a hlavně co je třeba udělat, aby se konečně dostal k tolik vytouženým pštrosím řízkům, paštice z kapybary a sekané z leguána. Nebo je to paštika z leguána a kapybaří řízky?
To je úplně jedno!
Protože teď už vím, já blbec, jak se k tomu všemu dostanu! Celou dobu na tom prostým a jednoduchým řešení sedím, a napadne mě až poslední den!
Ale i ten by byl velmi hladový.
Displej na palubní desce ukazoval půl třetí ráno palubního času, což za normálních okolností nebyl ideální čas na snídani, ale o normálních okolnostech se na palubě tohoto raketoplánu nedalo mluvit už tři dny.
Dychtivě otevřel schránku pod pilotním sedadlem a sevřel v dlaních lahev od vodky. Pomazlil se s ní, políbil ji na korkovou zátku, kterou pak něžně vytáhl, nechal na podlahu vyklouznout svitek se vzkazem po nevěstě bažícího konstruktéra a nakonec rázným krokem došel na toaletu.
Bílá nablýskaná mísa, vyrobená z tvrzeného karbidu křemíku, se mu jevila jako nejvhodnější objekt, o který lahev rozbije a konečně získá vytoužený ostrý předmět, potřebný k otevření konzerv s vysněnými lahůdkami.
Pro jistotu si ještě omotal dlaň ručníkem a pravou ruku pozvedl před oči.
Potom udeřil.
Láhev narazila na porcelán se zvukem, který ničím nepřipomínal zvuk praskajícího skla, a zůstala celá.
Roye se zmocnila neblahá předtucha. Napřáhl se a udeřil znovu, nejsilněji, jak dovedl. Láhev i tentokrát odskočila od mísy, aniž by se na jejím lesklém tělíčku objevila sebemenší trhlina.
„Kurva! Do prdele! Pojebaná práce!“
Láhev letěla na chodbu a přistála až někde pod sedadly v pilotní kabině. Roy se sesunul na podlahu toalety a skelným pohledem zíral do prázdna. Proč teď není na Sergejově dače, kde jsou flašky od vodky skleněné a záchodové mísy z porcelánu?
Dlouho, nesmírně dlouho mu pak trvalo, než alespoň na chvíli usnul.
Posnídal suchar a při životě ho v tu chvíli držela jen myšlenka na druhou kosmickou rychlostí se přibližující proviantní sklad hlídkového kosmického křižníku Hector.
Asi od druhé odpolední jedna nepatrná hvězdička za předním okénkem začínala zvolna dostávat tvar zádi mohutné bojové lodi. Hector se ničím nepodobal nevzhledným nákladním tahačům ani starým válečným korábům úsporného válcovitého tvaru. Stejně jako sérii průzkumných gigantů a několik dalších supermoderních křižníků jej osobně projektoval Donald Howland, nejbohatší muž současného vesmíru, vizionář a fantasta, ale i nekompromisní obchodník, který dokázal nashromáždit jmění, o kterém se jeho rádobykonkurentům ani nesnilo.
V Royových hladových očích ale elegantně klenutý trup lodi nabýval zcela jiných podob. Chvíli vypadal jako obrovská jitrnice, pak zase smažící se vajíčko a nakonec se ustálil do tvaru čtvrtiny kvalitní italské pizzy.
„Hectore, tady Tango čtyři jedna, jsem na kontaktní dráze, zahajuji přistávací manévr.“
„Tango čtyři jedna, Hector rozumí,“ ozval se hlas komandéra Ronnieho Olsona. „Budete přistávat v manuálním režimu, tak jako vždycky?“
„Tango čtyři jedna, přecházím na plnou automatiku.“
Na druhé straně zavládlo překvapené ticho.
V manuálním režimu, ještě to tak. To bych asi byl prvním pilotem, který mašinu místo do hangáru posadil přesně doprostřed provianťáku.
Natáhl ruku k ovladačům radiostanice a tichem kabiny se ozvalo cvaknutí spínače utajovače hovorů.
„Ronnie, slyšíš mě?“
„Jo, Royi, děje se něco?“ ozval se komandérův nejistý hlas.
„Kdo má dneska službu v kuchyni?“
„Jonas. To se nemůžeš dočkat večeře?“
„Určitě jste s ní na mě nepočkali, co?“
„Něco málo tu možná zbylo.“
„Hele, Ronnie, zavolej mi Jonase k vysílačce. Chtěl bych si něco objednat takhle dopředu, než sebou mašina plácne do hangáru.“
„Říkáš to, jako bys čtyři dny nejed.“
„Zavoláš ho?“
„Pošlu za ním spojku.“
„Tak fajn. Ať mi Jonas udělá česnekovou polívku, pěkně silnou, s holanským ementálem, najemno nakrájenou šunkou a opečeným chlebem. Ale jen se střídkou, kůrku ať nechá Salzmanovo čoklům. Pak budu chtít velkou pizzu, buď Napoletánu nebo Quattro formaggi, a jako zákusek tiramisu. Jo, a ještě pohár, abych nezapomněl. S vanilkovou, citrónovou a pistáciovou zmrzlinou, meruňkami a čokoládovou polevou.“
„Jasně, Royi, mám to poznamenaný. Tobě hráblo, viď?“
„Ale ne. Jen jsem dneska volal Viki a ona zrovna měla rozdělaný oběd, tak jsem dostal takový chutě. Znáš to přece, ne?“
„Jo, znám.“
„Za jak dlouho bude kontakt?“
„Za tři hodiny a dvanáct minut.“
„Nemoh bys trochu přibrzdit? Aby mi nevystydla ta česnečka, víš?“
„A zaplatíš to?“
„S tebou jsou taky kšefty.“
„Jonas ti to připraví akorát na dobu příletu.“
„Tak holt jo. Končím a odevzdávám mašinu počítačům.“
„Fakt ti nic není, Royi?“
„Asi jen trochu stárnu.“
„To nic. Tak v deset večer v jídelně.“
Tři hodiny.
Nejdelší tři hodiny v životě. Nikdy před tím se čas tak nevlekl a nikdy před tím neletěl žádný kosmický raketoplán tak pomalu.
Ještě dvě hodiny a dvacet minut.
Jak to utrpení ukrátit? Čučením dalekohledem na Hector a sněním o Jonasově večeři to moc nejde.
Hodina a pět minut.
Spočítám, kolik torpéd odpálí ponorky na spořiči monitoru, než se program začne opakovat. Pak budu počítat rakety a potom kolikrát ze svý ulity vykoukne krab poustevníček.
Dvacet sedm minut.
Desetkrát za sebou si přeříkám text God save the queen. Asi nepřeříkám, nikdy jsem si ho pořádně nepamatoval.
Deset minut.
Otevřený hangár křižníku je na dohled. Už ani dalekohledu není třeba, aby se daly rozeznat rozevřené uzávěry spojovacího můstku.
Dvě minuty.
Jonas právě nabírá česnečku do talíře a nese ji do důstojnického klubu.
Minuta.
Jonas vytahuje z pece pizzu a jeho pomocník chystá ingredience na zmrzlinový pohár.
Dvacet vteřin. Deset vteřin. Tři vteřiny. Dvě, jedna!
Kontakt!
Rozepnout pásy, povypínat systémy, zvednout kryt čipové karty, vytáhnout ji ze štěrbiny, strčit do kapsy a hurá na večeři! Konečně bude večeře!
V přestupové komoře se Roy zarazil a vytáhl ruku z kapsy letecké bundy. Pomalu ji zvedl před obličej a celá sluneční soustava se s ním zatočila třikrát kolem dokola. Na nerezovém kroužku visel spolu s čipovou kartou medailonek s portrétem Sergejovy ženy Anastázie Ivanovny – a skládací vojenský otvírák na konzervy.
Po návratu na Zemi čekal kapitána Roye Donnera dlouhý kolotoč lékařských vyšetření, testů a prověrek, ale příčinu náhlého kolapsu v přestupové komoře raketoplánu se uspokojivě vysvětlit nepodařilo. Nakonec byl Roy shledán zcela zdravým a nadále způsobilým vykonávat práci pilota bojového raketoplánu a zanedlouho se vrátil do činné služby.
